V dnešní době nepředstavitelná situace - těšit se na něco, co bude v sobotu a v neděli po O v té zázračné bedýnce. Ta naše měla černé dřevo a okrové cosi vepředu - byl to dráťák.
Zapínalo se to do zdi a mělo to jednu stanici - Praha.
U nás bylo puštěné od rána do večera. Milovala jsem nedělní rána, kdy v osm zněla úžasná barokní hudba Myslivečka, Bacha... a nenáviděla dechovku - ta zněla v ostatním čase opravdu hodně.
Ještě tak jsem snesla " hrají a zpívají plzeňáci" /a to jsem z Budějc!/
V sobotu mí oblíbenci začínali později, už nevím přesně kdy, myslím 13.40, byly to většinou dobrodružné hry. Skvěle zrežírované panem Jiřím Horčičkou - vždycky jsem byla k tomu rádiu skoro přilepená a příhody Mauglího, Baghíry a Ká z Knihy džunglí jsem vnímala celou svou mrňavou bytostí. Zrovna tak všechny Verneovky. Ty tlusté knížky jsem pak četla mnohem později.
Neděle ve 13 hodin a pohádka - to byla pro mně svátost a pohádky v režii Karla Weinlicha - nevím, jestli si to člověk lety nezkrášluje, ale pro mě to bylo něco neuvěřitelně kouzelného, skvělá dramaturgie, skvělí herci - já jsem byla jedno velký ucho a přitom jsem si malovala nějaké svoje představy...
O pár let později začínala v rádiu reportáž z nealkoholické vinárny U pavouka - hrozně jsem se divila, že jsme se o tom Cimrmanovi ve škole neučili, když toho tolik vymyslel...
Tehdy, /60. léta/ těch inspirací moc běžně nebylo a myslím, že to málo podporovalo fantazii a inspiraci mnohem víc, než dnešní zahlcení vším.
