Pamatujete léta v letech šedesátých?

To není "nezletilým nepřístupno", možná spíš naopak - jako postřehy z prehistorických dob pro mladší ročníky doporučeníhodná četba  :-) inu, to víte milé děti,  nikdo se s námi tenkrát moc nepáral ve smyslu " dítě, střed vesmíru",

jak mi to připadá někdy v současnosti. Ale nemyslím to závistivě, prostě to bylo jinak.

Skoro se divím, že když jsem se jako sedmiletá neplavkyně vydala se skoro stejně starou neplavkyní k nedalekému bahňáku, nikdo to nehodnotil jako zanedbání výchovy, prostě to bylo na základě víry a důvěry /a ti andělé nad námi kolikrát měli docela hoňky/.

Rodiče budovali socialismus a usilovně obdělávali kousek nějaké neznárodněné hroudy, takže jsme sice neměli ten správný ostražitý dohled, ale zato zdravou zeleninu a ovoce z vlastní zahrady a k tomu obrovský prostor k vlastní seberealizaci.

Systém odpovědnosti staršího sourozence za mladšího byla norma a obráceně to platilo taky /můj starší bratr neměl bdělejšího strážce než mě- zvlášť při snahách o schůzky s děvčaty si to dodnes pamatuje/.

Večery všechna omladina v ulici trávila společně - buď na "druhé zahradě", což byla taková velká opuštěná louka, kde  se hrála "vybíka", nebo na "třetím dvoře", kde se hrálo na schovku a tak vůbec se tam společensky žilo -  a kdo tam nebyl, jakoby nebyl ...  byla to ta pravá škola sociálních vazeb, protože to byla společnost od 4 - 16 let a jestli se to někomu nelíbilo, měl smůlu. Fungovalo to. 

Pevnou telefonní linku měly v té době v ulici možná dvě rodiny, mobil byla fantasmagorie a odřená kolena se ošetřovala peroxidem, jako dneska.

Léto bylo nádherné, páč bylo teplo, potom krátká bouřka s přiměřeně prudkým deštěm a duhou ...  potom zase vysvitlo slunce a my vyrazili v holínkách nebo galoškách /bačkůrky na na tom gumové módní  - buď na knoflík /ty jsem měla já/ nebo na zip s kožešinkou /ty jsem záviděla mamince/ obaly-galoše do louží.

Dodnes si vzpomínám, jak jsem se v těch kalužích dovedla ráchat tak důkladně, že i v kostkovaných bačkůrkách bylo příjemné heboučké blátíčko.

PS: děkuji své vnučce Haničce, že mi ty vzpomínky vyvolala, když se posledně při cestě z Montessori školičky brouzdala v nejhlubších loužích a já neměla to srdce jí to nedopřát...  /tvrdila, že má goláčovky/...