O Dušičkách, duších a houpajícím se lustru

Tohle nebude asi čtení pro zásadové materialisty. Povím vám příhodu, která nemá racionální vysvětlení. Ale dneska máme Dušičky a připadá mi, že je pro ni správný čas.  

Měli jsme takovou rodinnou sešlost, synové s drahými polovičkami a dětmi, nedělní klidné odpoledne. Místo konání bylo u mně - v domečku na samotě u lesa. Seděli jsme kolem velkého jídelního stolu, dávali jsme si po obědě kávičku a probírali všechno možné i nemožné, vzpomínali na zážitky z dětství i nedávna, když jsme byli ještě všichni...

Vtom se na druhém konci obýváku začal houpat velký kulatý lustr. Ne trošku - dobrých deset centimetrů na každou stranu.

"Vidíte to taky?" znejistěla jsem, jestli můžu věřit vlastním očím. Viděli.

"Neběhaly tam zrovna děti?" padla otázka od největšího skeptika. Neběhaly /seděly u stolu a mlsaly/.

Tak jsme na ten zázrak chvíli všichni hleděli a my agnostici jsme věděli své.

Jdu teď zapálit svíčku - pro ty, kteří tu s námi už ZDÁNLIVĚ nejsou.