Máte praděti?

normálně se tomu říká samozřejmě vnoučata, ale když chcete být těm malým človíčkům zdrojem inspirace, vymýšlíte zajímavosti - nejlépe takové, které mají logiku. Jelikož pokud by ty vaše srandičky logiku postrádaly,

ten malý člověk ji opravdu velmi rychle čiperně prohlídne. A trapák nechce být žádný prarodič.

Nelíbí se mi babičky, které s útrpností v oku líčí, jak těm "mladejm dělaj pomyšlení a vděk žádnej".Na všechno se dají nastavit rozumná pravidla. Ne, aby to bylo jako za c.k.

Za našich mladých časů se asertivita nenosila, ale mít jako senior svůj vlastní program a odmítnout v nějakou neočekávanou dobu starost o vnoučata, by mělo být normální. Taky s tím mám problém - připadám si potom jako zlá bábule..

V pozdějším věku si člověk čím dál víc uvědomuje, jak je krásné mít velkou rodinu, která spolu drží a těšit se z toho. Tím smutnější je, když v tom období už není ten, s kterým jste děti stvořili... pak musíte dělat "dědu-bábu".

Musíte být pracovitá jako bába a vtipná a nápaditá jako děda - dva v jednom

To je role nesmírně náročná- neumím to popsat z druhé strany, ale jako babička jo - třeba:

-uvařit něco dobrého, co ti vybíraví mrňousové mají rádi

-nerozčilovat se, když je z vaší designové sedačky trampolína

-uvědomit si, že "AZ kvíz" si můžete pustit později na internetu a teď a tady jsou důležitější rozhovory

-a hlavně: že čas pomine, nejde zastavit ani vrátit - a doba skutečně srdečně prožitá s "pradětmi" je to nejlepší, co můžeme v životě udělat. Jejich, ani náš čas nejde vrátit a co se promešká, nejde nahradit.

Vyprávění o tom, co bylo, jak jsme se jako malé děti cítili, o vztazích, o našich malých lumpárnách...

To všechno zůstane hluboko ve vzpomínkách našich potomků a bude formovat jejich pohled na svět.

Tak to neprošvihněme :-)