Když jsem býval malý špunt, měl jsem asi jako většina dětí snahu se o někoho, o něco dle vzoru svého tatínka a maminky starat a můj proužkatý barevný mončičák s prstem v puse mi umožňoval moji dětskou úchylku naplňovat. Ano, jsem již velký, skoro samostatný, ještě mi chybí vlastní automobil a raketa...
web
Ve svém historicky prvním blogovém příspěvku bych rád přivítal všechny čtenáře, zbloudilé blogery a nenasytné duše toužící po kapce informací. Ono to není jen tak, stejně jako u dobrého vína či čaje je důležité si tyto kapky náležitě vybírat, vychutnávat a dávkovat. Umět se jim věnovat, neb některé mohou mít i velmi nahořklou pachuť a takové kapky Vám akorát uvíznou v krku a těžko byste jej ostatními kapkami a nebo spíše nyní již tekutinami, nálevy vyplachovali z krku ven. To je přeci o život. Je to dlouhý proces a já se svou maličkou kapkou ze sebe sama se budu snažit o kvalitní přípravu dobrého, několika nálevového, po kapkách dávkovaného blogu :o)
Téma, které jsem si vybral za svoji prvotinu, nelze rozhodně bagatelizovat a odbýt jej několika řádky by bylo nemístné, vždyť kolika lidem takto zahraji na pomyslnou tenkou nitku vzpomínek? Toto téma má své kořeny na počátku naší existence, říká se: „Na počátku bylo slovo…“ Ano, známe, ale zajisté na počátku každého z nás byla ještě jedna neopomenutelná věc. Kdo uznává jiné pravdy…berte to prosím s úsměvem a s určitou nadsázkou: ta úchvatná věc, jež je s námi od počátku, provází náš život bez ohledu na životní situace… Jedná se o kult „Mazlícího polštářku a jiných plyšových šidítek“.
Teď jste se zřejmě nad mým výrazem v uvozovkách trochu pozastavili a někteří z Vás již možná přestali číst, inu dobrá…tedy jsem nezačal nejšťastněji, snad příště. Avšak pro ty, kteří zůstávají stále u svých velkých, malých strojů, budu se zaujetím pokračovat. Zkuste se pohodlně usadit, myslím tím opravdu pohodlně usadit. Skvělé, začínáme.
Když jsem býval malý špunt, měl jsem asi jako většina dětí snahu se o někoho, o něco dle vzoru svého tatínka a maminky starat a můj proužkatý barevný mončičák s prstem v puse mi umožňoval moji dětskou úchylku naplňovat. Ano, jsem již velký, skoro samostatný, ještě mi chybí vlastní automobil a raketa. Bylo to skvělé, pamatuji si, že jsem svému hrdinovi dokonce ušil šusťákovou košilku na vycházky a pracovní vestičku na vaření. Někdo měl zas ke svému dětskému štěstí třeba plyšovou šedivou myšku, která vydržela pečlivou mateřskou lásku vlastníka a jen něco tak povrchního jako je běh času, myšku vyhnal…říkejme prosím kvůli křehké dušičce oné nejmenované slečny, že odešla za ostatníma myšičkama na velkou výpravu za bájným žlutorůžovým sýrem a myšákem princem krasavcem.
Každý člověk své první trpké zkušenosti svěřuje svým němým duším, jsou mu útěchou, vždyť ta boží různorodost je tak pěkná, člověk se vyvíjí, žije a co láska…? Láska je jak zemětřesení, láska je ta nejkrásnější chemická reakce a já jsem jen malý nezkušený začínající chemik, který se jen potřebuje o někoho opřít, nebýt sám a maminka s tatínkem jsou sice fajn, ale já jsem tak stydlivý. Jak jde čas a vy rostete, je možné, že své plyšové a jiné mazlíčky dobrovolně odložíte na poličku, zastelete do postele, ale nebojte, v budoucnosti si k nim zas cestu najdete. Jak však nyní rostete, plyšáky a polštářky vyměňujete za jiné něžnosti - hezčí, novější, praktičtější, funkčnější. Je pochopitelné, že Váš nový zájem se např. jmenuje Hedwika a má ideálnější, zajímavější míry než malé plyšové kuřátko s krásným žlutým zobáčkem a šedavým nádechem. Ač jste jej až do této chvíle neustále opatrovali a ani spánek nenechal plyšáka vydechnout, v tu chvíli byl právě on obranářem Vašich snů, role se obrátily. Ale ať už Vámi milovaná dívka či chlapec zůstane ve Vašem životě či ne, vy budete mít vždy po ruce onu plyšovou něžnost a nebo polštářek mazlící.
Já se považuji hrdě za vlastníka mazlícího polštářku a plyšové berušky Lidušky, ale tato beruška je díky neustálým nájezdům mého bratra ve stavu důchodovém. Marně hledám chvilku, kdy bych se o tuto beruščí slečnu s jehlou a nití postaral. Víte, já v nápravu věřím, je to jednoduché, avšak má přítelkyně je více nohama na zemi a při zmínce o berušce již ví nejspíše více než já, že beruška zůstane už jen okrasou na poličce. Mazlící polštářek, můj druhý hrdina, to je věc! Jako malý jsem jej dostal od babičky a nyní jej mám na privátu v Brandýse a jako určitý řetězec vzpomínek bude třeba předáván dál, zajímavé. Byl jsem nemocný, taková ta nehezká zákeřná chřipka, já nebývám nemocný, bohužel, jak jsem zjistil, tak tyhle škaredé virosy umějí běhat daleko rychleji než Vy. Celý víkend jsem proležel, můj polštářek byl však se mnou…nevím, jestli se mi to zdálo a nebo to byla pravda, i když při pozdějším rozhovoru s mojí sestrou jsem vyzjistil, že se mi ona nehezká slova nezdála, neblouznil jsem z horečky. Ta slova beru jako útok na mé soukromí, nabourání společenského řádu a hierarchie práva vlastníka mazlících polštářků. Má drahá maminka pravila, že polštářek, který mám pod hlavou, je již starý, prý pojďme, koupíme mu v Ikee nový… Ale maminko, pročpak? Vždyť já svůj mazlící polštářek s kytičkami miluji…
