Ujíždět na vosku

Jsme svíčková rodina. Opravdu. Teď nemám na mysli své oblíbené jídlo (i když…), ani za tím nehledejte jiné významy. Zcela prozaicky mám na mysli ten starodávný voskový vynález. Proč? Jenom namátkou jsem si teď prošel náš byt a na první spočítání jsem objevil na třicet různých svíček, svícínků, mističek, kalíšků i ozdobných nepraktických kousků, které je možné okamžitě zapálit a rozsvítit.

Náhodný host si toho asi u nás hned nevšimne, ale je pravda, že prakticky každý stůl v naší domácnosti se alespoň bez malilinkatého svícínku neobejde. Zvláštní kapitolou je pak pokoj mé dospívající dcery, která naši voskovou úchylku dotáhla do dokonalosti, obohatila ji o vonné tyčinky a zpětně tím nakazila manželku. Takže trochu trpím, protože ty těžké vůně nejsou můj obor, a navíc začínám uvažovat o nákupu alespoň jednoho hasicího přístroje.

            Paradoxem toho všeho je, že (vyjma pokoje dcery) málokdy u nás alespoň jedna svíčka hoří. Prostě tu jsou, dekorují byt, neubývají a naopak se jejich počet stále zvětšuje. Nebýt velikonoc a vánoc, kdy se přece jen proderou do popředí naší pozornosti, nevím, nevím. Ale je pravda, že právě k vánocům se mi váže jedna podstatná vzpomínka. Asi tak před dvěma lety, nám na Štědrý den, asi kolem sedmé večer, vypnuli proud. Rázem bylo po pohádce, po svítícím stromku a tak. Vzali jsme sirky a rozsvítili prakticky co se dalo. Seděli jsme s rodinou v tom tichu a měli skoro dvě hodiny jen pro sebe. Bylo to nezvykle úžasné. Tak. To bylo pár řádek k takovému typicky………červnovému tématu.