Nikdy jsem se nestyděl najíst. Je to na mě vidět a nikdy jsem si s tím nelámal hlavu. Dokud mě zaměstnání a rodina udržovali v pohybu, nebylo co řešit. Jenže člověk se vyvíjel, práce byla čím dál sedavější a tak jednou se lékař při mé rutinní prohlídce odmlčel, posadil se proti mně zpříma a vážným hlasem pravil: „Ty , ty , ty!“ . Možná to znáte. Tlak, váha a další ty věci, co se mi ani nechce vyjmenovávat.
Věděl jsem přesně, kde musím především zasáhnout – v jídelníčku. Nabízel se ještě sport, ale už tak dost mě vyčerpával ten v televizi, tak jsem se nechtěl moc přepínat. Nejsem sice schopen (ani ochoten) zahrávat si nějakým vegetariánstvím, ale musel jsem uznat, že zelenina a ovoce na mém stole hrají maximálně až čtvrté housle. Na této frontě tedy začnu!
První pokusy byly nesmělé, ale záhy se ukázalo, že několik plátků okurky celou kachnu na talíři sice ozdobí, dokonce to vypadá jako projev dobré vůle a odhodlanosti, ale zdravotní efekt to nepřináší. Musel jsem radikálně přitvrdit. Nasadil jsem i papriku a rajče, což mě kvůli zoufale malému talíři stálo část pečínky a několik knedlíků. A vida, efekt se dostavil. Po jídle jsem dostával hlad mnohem dříve a hltavě schroupaná jablka pomáhala jenom krátkodobě.
Následovalo období jakýchsi zápasů sumo, kdy se na mém talíři utkávala zelenina s vepřovou a jinými zdatnými soupeři o co největší prostor, když mi v těch hladových momentech svitlo. Hladová mysl je tak nějak bystřejší nebo co, asi to souvisí s pocitem ohrožení a strachu z nedostatku. A vnitřní hlas zavelel: „Žádné okurky na kachnu, žádné oblohy k vepřové, žádné citróny na řízek! Úplně nová jídla na stůl! Změnu! Změnu! Změnu!“
Protože jsem vždy trochu tíhnul ke středomořským zvykům, i jejich jídelníček mi byl sympatický, začal jsem pátrat tímto směrem. Hloubal jsem dál a dál a skokem přes italské těstoviny a španělské paelly jsem se náhle přenesl až do Mexika a ve vizionářském vytržení jsem zvolal: Luštěnin je mi zapotřebí! Budou to mexické fazole!“
Poté, co prvotní nadšení opadlo, jal jsem se hledat recept. Našel jsem jich mnoho, ale těžko říct, co by na ně řekl pravý mexičan. Nakonec jsem se vydal osvědčenou cestou experimentu a metodou pokus – omyl jsem dospěl k vlastní variantě. Z úcty k mexickému lidu jim „mexické“ neříkám, ale protože se zakrátko staly hitem našeho rodinného stolu a začaly se šířit i na stoly mých známých pokusím se je nabídnout i vám.
Tak tedy:
V hluboké pánvi na olivovém oleji zpěníme nakrájenou cibuli. Po chvíli přidáme nadrobno nakrájenou klobásu (libovolnou, obyčejně tu poslední z lednice). Za dalších pár minut přidáme na kostičky nakrájené papriky (obyčejně 3 – 5 paprik, pro vzhled jídla je dobré namíchat barvy – červená, žlutá, oranžová, zelená). Malinko podlejeme, ale opravdu jen s citem, a necháme na hranici smažení a dušení. Zasypeme sušeným orgánem (nešetříme) a dorazíme worchestrem, polévkovým kořením a trochou chili nebo chili omáčky. Chce to odvahu, protože v první chvíli to nevoní úplně blaze, ale po minutě, dvou to odezní. Otevřeme si dvě plechovky červených fazolí ve slaném nálevu a téměř nálev slejeme (nechávám tam jen to nejhustší). Když se papriky blíží stavu „na skus“ nasypejte fazole do směsi a de facto je jen několik minut ohřejte. Pokud fazole začínají praskat a vytvoří se ve směsi hustá tmavohnědá omáčka, jsme u cíle. Solíme až v závěru, podle toho, jak byla slaná klobása a fazole! S čerstvým chlebem je to omračující.
Celé to trvá cca 40 minut (podle toho jak rychle umíte krájet, popřípadě ošetřovat řezné rány) a bonusem je zjištění, že člověk umaže jen jednu hlubokou pánev, nůž, vařečku a prkénko. Nevím, jestli je to výrazně dietní jídlo, ale pokud to srovnám s vepřovou se šesti, mám pocit, že začínám vítězit.
