Prvovýstup

Poslední den v roce obyčejně sedím doma a v bačkorách se průběžně zkapalňuji. Ne tak letos, vlastně teď už vloni. Tentokrát jsem byl vylákán svými blízkými na dopolední výstup na nedalekou horu - častý to obyčej. Dobrá. Vůz s ochotným řidičem nás dopraví až k úpatí vrchu a „pak už je to docela kousek“ jak pravil někdo z organizátorů. Ve městě bylo příjemně polosucho, proč si tedy nevyjít na procházku. Ať mi zdraví nevyčítá, že jsem pro něj za celý rok nestačil nic udělat. Jedeme.

Cesta vozem nebyla příliš dlouhá, o to však strmější. Poslední zákruty k plánovanému parkovišti raději nikdo v autě ani nemluvil, nicméně škodovka s německým srdcem se nakonec nahoru vydrápala. Vystoupili jsme. Rozhlédl jsem se, kam až hustá mlha dovolila, po půlmetrových závějích a pohledem skončil na svých podzimních semiškách. Poprvé jsem o sobě zapochyboval, ale to už mi ostatní mizeli v té bílé tmě. Vydal jsem se jejich směrem.

 Kromě nás nikde nikdo, jen udusaná stezka nás vedla bílou plání. Zatím je to dobré, pomyslel jsem si, ale nepřestával jsem pohledem kontrolovat stav svých bot. Stejně pro mlhu nebylo dál vidět. Navíc to bílé peklo zahustilo vydatné sněžení. Snad právě proto jsme se okázale fotili u každého nalezeného rozcestníku. Podvědomě jsme si tím značili zpáteční cestu, tedy pokud se nám nevybijí foťáky.

Mí spoluvýletníci si zatím přírodu docela užívali. Snažil jsem se jim ten dojem nekazit, a tak jsem se choval lehce a nenuceně, jak mi to jenom můj tělesný upocený metrák, zabalený v zimní bundě a letních botkách dovoloval. Sníh už zasypal můj neudržovaný pačes, takže jsem musel dělat dojem postiženého yettiho.

Pak ovšem pozvolná pláň končila a cesta se strmě zvedla do lesního porostu. Nezávazný hovor vystřídalo pravidelné funění, každý svým způsobem osaměl. Zpomalené tempo chůze a zvýšená námaha rychle přinesly své výsledky. Zamlžily se mi brýle. Jejich sundáním jsem se propadl do impresionistických obrazů. Na bílém podkladu se proti mně začaly objevovat tmavé skvrny. Blížily se. Byli to lidé, kteří už šli domů. Bylo jasné, že jdeme pozdě.

Jak se zvyšovala příkrost svahu, sílil i proud odcházejících. Všichni s sebou navíc měli spoustu psů, dětí a jiných neklidných elementů. Snažil jsem se nenechat se srazit zpět do údolí. Zvířeny bylo tolik, že jsem jen čekal, kdy někdo proběhne s ledním medvědem, nebo projede na mrožovi. V nejprudším úseku mi nad mou hlavou pokřikoval tučňák císařský. Až při bližším zkoumání jsem poznal dítě mých známých, kteří se už vraceli. Uvědomil jsem si, že jsem je ve své slepotě zřejmě nepozdravil. Snad to pochopili. Další temné skvrny jsem pro jistotu pozdravil jako první. Oslovené smrky sveřepě mlčely.

Dobytí vrcholu hory bylo vysvobozením. I náš pozdní příchod se nám nakonec vyplatil. Alespoň jsme se na ten udusaný plácek vešli. V rozjařené nerozvážnosti z turistického úspěchu jsem podepsal jakousi petici za znovupostavení rozhledny, která tu kdysi bývala, a pak jsem se se znovu nalezenými přáteli nadšeně přel o tom, co by bylo vidět třeba tímto, nebo tímto směrem, kdyby nebyla ta děsná mlha a nesněžilo. Tak snad za rok to bude i s výhledem.

 PS: Botky obstály. Vždycky jsem tvrdil, že zimní obuv je pro mě zbytečný přepych.