Pane, pane, jak se máte?

V nedávných vedrech jsem jako mnozí ostatní trpěl. Samozřejmě především žízní, a tak jsem posbíral doma teď populární vratné láhve a vyrazil je vyměnit za plné. Bydlím na malém městě, u autobusové zastávky, a tam o drobný ruch není nikdy nouze. Jen jsem vyšel z našich vrat, vrhli se ke mně hned tři malí školáci. Ten nejrychlejší už z dálky volal: „Pane, pane, jak se máte?“ „Dobře,“  říkám bez nějakého rozmýšlení a hledím mít zastávku už za sebou. Kluk se otočí na pomalejší kamarády a přes celou ulici volá: „Zase dobře! Tenhle se má zase dobře!“ a utíká s ostatními někam za roh.

To mě přibrzdilo, takže se ke mně stačila naklonit jedna paní a vysvětluje: „To víte, dělali ve škole takovou anketu a pořád je to ještě nepustilo.“ Zdvořile jsme se zasmáli a já jsem si šel po svých. Za chvilku jsem se vracel stejnou cestou a vidím, jak kluci už z dálky letí ke mně. Záhy poznali, že už jsem ten „prolustrovaný“, ale zpět se jim běžet nechtělo. Šli jsme tedy společně a aby řeč nestála ptám se jak to jde. „Jde to dobře, pojďte se podívat,“ a zavedli mě k pomalovanému chodníku, který sloužil jako jejich zápisník. Nejvíc bodů mělo to mé Dobře, pronásledováno odpovědí Jde to a podobnými výrazy. Trochu k mému překvapení tu byly i záporné odpovědí jako Špatně či dokonce málo používaní Prachbídně. „To jsem sehnal já,“ chlubil se jeden z nich a na ostatních bylo vidět, že tenhle úlovek má mezi nimi velkou váhu. Rozloučili jsme se.

Ta příhoda by asi zapadla do zapomnění, kdybych si večer k tomu pivku nepustil televizní zpravodajství. Komentátor a jeho hosté tam právě náruživě pitvali volební odhady a především současný zájem veřejnosti o politické dění. Konstatovali, že nic moc (nevím, čemu se divili) a jednou z teorií, proč nás politika moc nezajímá bylo, že se prostě máme dobře. Že prý když máme co utrácet a můžeme jezdit na drahé dovolené už nás tak nezajímá, kdo tady tomu velí a jestli je dobrý či špatný.

Vzpomněl jsem si na kluky a na to vítězství jejich Dobře, ale nějak mi to nesedělo. Doby, kdy ke spokojenosti stačila nabitá lednice a mrazák jsou přece jen už pryč. Nebude ten nezájem o věci veřejné spíš v tom, že tam, kde čekáme zahradu plnou kvetoucích myšlenek a nápadů je jen špatně udupaná jalová hlína a ti „zahradníci“ mají už spoustu let pořád stejné obličeje? A to je opravdu nuda.