O hodnotách relativních

Co už se toho napsalo o domácích rotopedech, na které v temných koutech domácností sedá prach, popřípadě se hromadí oděvy. Jistě mnoho. Dokonale otřepané téma, řeknete si, ale....

Rovnou na tomto místě přiznám, že doma rotoped nemám. Oblečení hromadím na opuštěné židli a na sport mám čtyři televizní kanály. Ale přesto jsem si na tento novodobý mučící nástroj nedávno vzpomněl. Před několika dny jsem s manželkou absolvoval krátkou procházku naším městečkem (další moje sportování) a náhodná trasa nás zavedla k výloze místní prodejny nábytku. Očima jsme bloudili po exponátech a vypočítávali, co ještě doma nemáme, když tu jsme se oba zastavili u jedné zajímavé věcičky. Jakýsi věšák to byl, či co. Představte si asi metr dvacet vysokou dřevěnou tyč s přišroubovanými rameny a dlouhým nosem na horním konci – stylizovaný dřevěný panák. Už při prvním pohledu musí být každému jasné, že jde o dřevěnou reinkarnaci starého rotopedu – tedy ve významu věšák na prádlo – který přiznal konečně svou pravou funkci a stal se regulérním kouskem nábytku. Se ženou jsme zapláli pro tento nápad. Nekupujeme sice věci v tom prvotním nadšení, ale semínko touhy už bylo zaseto. Marně jsme se ještě chvíli snažili přes lesklou výlohu rozluštit cenu na drobné nálepce, ale  nepodařilo se. Byl víkend, zamčeno, rozhodnutí se odkládá.

Za pár dní nás naše kroky opět zavedly k výloze nábytku. Exponáty se mezi tím promíchaly a náš favorit se dostal do popředí. I cenovka se stala čitelnější. Skvěla se na ní cifra, za kterou pořídíte obyčejný rotoped. Čtyři (sice nápaditě) smontované bukové klacky měly stejnou hodnotu, jako stroj na hubnutí. A to to nemělo ani ty šlapky.  

A doma jsem se omluvil své staré židli, že jsem o ní vůbec zapochyboval.