Nikam to nevede

Vánoce mám rád, ze Silvestra jsem čím dál více rozpačitý, ale pokud se něčemu vyhýbám, jako čert kříži, je to jednoznačně tradiční novoroční projev prezidenta republiky. Na milost jsem tento pořad vzal jen počátkem devadesátých let, ale vcelku brzy jsem se vrátil k osvědčené ignoraci.

Na tomto místě je dobré říci, že televize je u nás zapnutá prakticky pořád. Skoro nikdo se na ní nedívá, ale ten zvuk a barevné blikání se stalo normální součástí naší domácnosti. Audiovizuální kulisa. Nevím, jak tomu bylo loni, ale letos se mě televizní dramaturgové pokusili doběhnout. Všechny tři konkurenční stanice totiž nasadily onen výše zmíněný novoroční projev. Unikl jsem těsně po linii ČT2 za zvuku Vídeňských filharmoniků. Večer jsem „nešťastnou náhodou“ přišel o úvod zpravodajství a tak jsem se před prezidentským moudrem cítil zachráněn.

            Jenže ouha! Dnes jsem podle železného zvyku k ranní kávě otevřel první letošní denní tisk a tam, hned vedle reforem, čnělo zpravodajství o projevu. Neubránil jsem se, oči sklouzly po řádcích a mediální past sklapla. Tudíž jsem se, jako všichni ostatní, dozvěděl, že ten trojkanálový přenos měl jeden hlavní závěr – máme se dobře a budeme se mít ještě líp. Zřejmě ve jménu volné ruky trhu.

            Jenže co to je líp? Proč mi to ti vzývači nekonečných růstů nevysvětlí? Já už přece nepotřebuji mít doma větší teplo, nepotřebuji víc jíst (no právě naopak), nepotřebuji víc spotřebičů, oblečení, nábytku a všeho dalšího. Maximálně někdy potřebuji něco staršího nebo rozbitého nahradit novým a dost. Tak jak mohu něco zlepšovat?

            Já vím, že ten muž, co žije na hradě, už do konce svého života zůstane v zajetí svých ekonomických ukazatelů, ale stejně mám podezření, že růstové dogma není spojeno jen s jeho osobou. A to mě utvrzuje v jiné myšlence – že ač číselně možná rosteme, vůbec nikam nesměřujeme. Nikam to nevede. Jen rok od roku potěžkáváme své nadité měšce a přesvědčujeme se navzájem, že to je ten blahobyt po kterém jsme toužili. Sedíme a tloustneme. A ze všech reproduktorů nám do našich vepřových uší zní podprahové „zvolte mě, zvolte mě, zvolte mě…..