Milí Bangladéšané,

Včera v noci jsem se díval na jednom zprávařském kanálu, jak se vám daří po tom hurikánu. Viděl jsem bezradné zničené lidi, stojící na březích řeky, kteří zoufale rozhazovali rukama směrem k zahraničním kameramanům. Lidi, kteří už neměli sílu ani plakat. Zničené trosky vašich domovů, no prostě přesně tak, jak to bývá při takových katastrofách. Natahovali jste k nám ruce s žádostí o pomoc. Ale to máte smůlu.

My tady v Evropě samozřejmě dobře víme, že tisíce z vás už zahynuli a další tisíce to zřejmě čeká v následujících epidemiích. To je jistě hrozné, ale bohužel mezi vašimi oběťmi nejsou žádní bohatí turisté ze Skandinávie, Německa nebo Ameriky, takže k vám žádná flotila záchranářů nesměřuje. Jste prostě nevýznamní, stejně jako byli ti odbojní mniši v sousední Barmě, které nakonec ztloukli a pozavírali a bůhví co ještě se jim stalo.

Nečekejte proto, že vám koupíme nové rybářské lodě, jako stejně postiženým kolegům na Srí Lance, nebo že přispějeme na opravu vašich domovů jako v Thajsku nebo Indonésii. Vaše ryby přece nesměřují do restaurací na pobřeží a ve vašich domovech se o nás nestarají vaše ženy a dcery. Navíc nad vašimi domovy se netyčí žádné těžní věže ani nic podobného.

Jste jen obyčejní lidé na obrovské řece a pomáhat vám je zřejmě i krajně neekonomické. Jistě jste si již všimli, že moře (možná naší vinou) rok od roku stoupá a vy budete jedni z prvních, koho zcela zaplaví. Určitě si to přijedeme natočit. Měli byste vlastně utíkat pryč, ale jsem si jist, že nebudete mít kam. Nikdo vás nikde nebude chtít. Je vás moc a neumíte většinou číst ani psát, vaše existence způsobuje jenom potíže. Takže si zvykejte.

Na závěr dopisu se sluší popřát hezký den, nebo něco takového, ale v tomto případě by to byl špatný vtip. Myslím, že stačí naprosto výstižné Sbohem.

PS:  Dnes agentury ohlásily záplavy kdesi v Kolumbii – takže už jste najisto zapomenuti.