Kafe po německu

Vyrazili jsem si za humna. Dovolená se letos jaksi rozsypala na drobný kousky, penízky se rozkutálely na potřebnější položky, ale přesto jsme si se ženou řekli, že něco podniknout musíme. Alespoň čestný pokus. Doma kvasit nebudeme! A i když je letos všechno špatně, dopřejeme si dokonce zahraniční výlet. Sesypali jsme doma z hrníčků všemožná drobná eura z předchozích cest a vida, že za ten obnos pořídíme kafe i zmrzku v daleké cizině, vyrazili jsme na sever. Do německého Budyšína.

Na rovinu je třeba říct, že zrovna tam jsme nezamířili poprvé. Máme to město rádi pro jeho klid a příjemný pocit v něm a taky je autem jen asi hoďku daleko od domova. A hlavně, i když je z něj vidět na české hraniční kopce, o turistického našince tady prakticky nezakopnete. A když umíte německy jako já (gutn ták a noch ajmál), pocit daleké ciziny je téměř dokonalý. Mimochodem sem taky jezdíme pravidelně do jednoho krámku s výhradně mexickou keramikou, takže to iluzi exotiky jen podporuje.

Ideálně výletní počasí nám přálo courat celé hodiny po historickém centru města, kde je dost míst na to, abyste jen tak seděli a pozorovali místní cvrkot. S manželkou jsme při tom na sebe střídavě bryndali zmrzlinu, protože tak velký porce jako tam člověk způsobným olizováním nemůže stihnout, a bylo nám to fuk. Pocit anonymity nás opájel a jediná starost byla, aby si nás nevyhlídly místní vosy.

Posledním a hlavním bodem výletu je káva v některých z místních restaurací. Je to náš pravidelný rituál na cestách, takže už dlouho bezvýhradně platí, že – nedal sis tam kafe = nebyls tam. Zasedli jsme tedy přímo na náměstí do největší ze tří předzahrádek. Bylo poloprázdno – poloplno, jak to kdo cítí. Velké a těžké slunečníky kryly spoustu stolků, které měly na starosti dvě dívčiny. Po chvilkovém pozorování jejich snažení jsme si je interně pojmenovali na Spící panna a Ta hubatá. My jsme připadli Té hubaté, ale na rychlost obsluhy to nemělo zvláštní vliv. Na pozorování bylo času dost.

Vedle nás, stále ještě v revíru Té hubaté, hodovaly dva páry čistokrevných východoněmeckých důchodců. Kávičky všech možných druhů a samozřejmě zákusky. Ale ouha! Ta hubatá tomu dala, tomu dala, tomu dala, ale jednomu dědečkovi se zákusku nedostalo. A dědeček to byl energický. Trpělivě číhal, až Ta hubatá udělá chybu a přiblíží se k jejich stolu. A dočkal se. Následovala dlouhá vyčítavá přednáška, asi o tom, jak je to nespravedlivý, že on na svůj dortík stále čeká a kafíčko už vystydlo. Spolustolovníci mohutně přikyvovali a snažili se svého kolegu podpořit dalšími výčitkami. Prostě hezká scénka. Ta hubatá nasadila křečovitý úsměv a přes zuby cedila v pravidelných intervalech něco jako enšuldigen a dankešén a tak podobně. Poté se otočila jako na podpatku a vystřihla fantastický škleb, který se dá univerzálně přeložit jako – aby ses, ty dědku, z toho neposral! Až potom si uvědomila, že při tom hledí přímo na nás. Bavili jsme se výborně. Na chvilku se přece jen zarazila a jako východisko z nouze na nás zkusila spiklenecké mrknutí. Oplatili jsme jí ho. Záhy jsme dostali svou kávu – dřív než děda dort. Stali jsme se tichými členy klubu VIP této předzahrádky. Užívali jsme si nápojový luxus.

Mezitím stín masivních slunečníků přilákal další hosty. Zaujali nás hlavně dva žízniví cyklisti, prošedivělý otec s dospělým synem. Vybrali si sektor Spící panny, ale k jejich smůle ten nejvzdálenější stůl od vchodu do restaurace. Tudy cesta Spící panny nikdy nevedla, a i kdyby, v hlavě se jí honily určitě kultivovanější myšlenky, než obsluha hostů. Marně se šedý otec snažil na sebe upoutat pozornost. Ani jeho křiklavý cyklistický dres mu nepomáhal. Zůstával Spící pannou neviděn a neslyšen. Dokonce se snažil oslovit Tu hubatou, ale netušil, kudy vedou hranice sektorů. Zato Ta hubatá věděla zcela přesně, že tenhle stůl jí nepatří. Pořádek je pořádek.

Vzdali to asi po dvaceti minutách a s významnými pohledy demonstrativně pomalou chůzí se přesunuli do protější malé předzahrádky s malými lehkými zahradními slunečníky. Našli místo u jednoho ze tří stolků a dočkali se i obsluhy. Chvíli se nedělo nic my se začali bát, že zábavný odpolední program skončil, když v tom se zvedl vítr. Lehké slunečníky se jako na povel obrátily naruby jak dětská paraplata a jeden padl. Ten u nešťastných cyklistů. Šedý otec se po něm hbitě vrhnul a když ho instaloval zpět do zahradního stolu, tak si do něj zaklapl hlavu. Roztomilá pohybová etuda. Bavili se všichni okolo. Nevím jestli stačili ti cyklisti vůbec zaplatit účet, ale odjížděli nakvap. Budyšínské pohostinství jim ten den nebylo nakloněno. Nám se den vydařil, jen ta exotika trochu vzala za své. Chvílemi byly od mnohých českých hospod ty budyšínské restaurace  k nerozeznání.