Fando! Na okupanty!

„Fando, tak na zdraví! Na ty okupanty, ne?“ „Prosim tě, co blbneš?“ „No dneska je jednadvacátýho, ne? Tak bysme se měli trochu rozšoupnout!“ „Co na tom záleží kolikátýho je. Ty se naleješ každej den stejně, tak co.“

„Ale když je co slavit, tak se mi chlastá nějak líp. Pojď, podpoříme ten hrdinnej vodboj nějakým rumem nebo zelenou.!“

„Hele mě do toho netahej. Když tenkrát Rusáci přijeli, tak mi byly tři roky. Takže jsem moh leda tak protestně tahat dřevěnýho kačera po dvoře. A ty si tušim mladší než já, takže ses moh akorát tak vodbojně vykadit do plíny, vole.“

„Nebuď kyselej, takhle to nemůžeš brát. Takovýhle svátky by se snad slavit měly, ne?“

„Pepo, já si vo tomhle slavení myslim svý. Tady se to časem vždycky zvrhne v nějakej průser nebo vostudu. Nic pro mě.“

„Co meleš? Co by se na tomhle mělo zvrhnout?“

„No třeba jako s tim slovenským národním povstáním!“

„Myslíš to za války?“

„Jo, přesně to. Víš jak to bylo?“

„No matně, ze školy. Slováci honili fašouny po Tatrách nebo tak nějak, ne? No a?“

„To jo, to jo, ale ty počty, hochu, ty počty.“

„Jaký počty?“

„No hele, těch partyzánů bylo ….dejme tomu….tisíc, jo?“

„Třeba. Co já vim?“

„Flintu měl každej třetí, půlka jich padla, ale po válce bralo partyzánskej důchod dobrejch dvacet tisíc lidí. A ty to výročí vždycky nejvíc slavili.“