Tak ta naše milá republika má zase narozeniny. Všechno nejlepší a hodně zdraví! A protože jsme to my Češi, oslavíme tento významný den tak, jak to umíme nejlépe. Pánové vytáhnou ze skříní tmavá kvádra, dámy usedlé kostýmy, nasadíme zasmušilé výrazy a dáme se do toho.
Jednou z hlavních složek našich bujarých oslav jsou nepochybně projevy. Těch není nikdy dost a houby záleží na tom, že jejich nulové obsahy se navzájem překrývají. Důležité není, co se říká, ale kdo to říká a snímá-li jej při tom televizní kamera. A aby nebyly projevy příliš fádní, vtipně je kombinujeme s návštěvami hřbitovů. Věnce v Čechách klademe často a rádi, stačí, když nějaký kousek žuly vyleze ze země a už je na co klást. Hurá. Všechno samozřejmě za nezbytného hudebního doprovodu, který má ryze narozeninový ráz.
K dokonalosti chybí už jen abychom vždy v tento den vyhrabali ostatky tatíčka Masaryka a s velkou pompou ho (po způsobu některých afrických kmenů) povozili po místech, která měl za svého života rád. Ostatně sv. Václavovi to na jeho svátek děláme a on se v té Boleslavi, kde ho zapíchli, musí cítit absolutně skvěle.
Pozoruji ten slavnostní mumraj a útrpně myslím třeba na Francouze nebo Američany. Jak mohou své významné dny odfláknout nějakými konfetami, trapnými průvody a naprosto nízkým veselím a dobrou náladou. Nechápu. Škoda jen, že tenkrát v osmnáctém roce s tou republikou ještě tři dny nepočkali. Mohli jsme to sfouknout s Dušičkami z jedné vody načisto.
