Idnes píše, že "Minář oslnil Brity". Je to značně nadnesený překlad faktu, že deník The Times ho označil za jednu z dvaceti vycházejících hvězd, kterých je dobré si všímat v roce 2020.
Ponechme raději stranou, kolik Minářem oslněných Britů by se ve Spojeném království vůbec našlo a soustřeďme se místo titulku Idnes na původní tvrzení Timesů.
The Times tvrdí, že se prý Minář stává "klíčovým hráčem v české politice" /1/. A tu se nad touto dosti překotnou dedukcí slavného listu musím podivit. Je sice dobré uznat, že pan Minář se svými souputníky skutečně zorganizoval početně největší demonstrace od převratu před třiceti lety, leč to samo k tomu, aby se ten pán stal "klíčovým hráčem" naší politiky, opravdu nestačí. V demokracii je totiž třeba, aby lidé přišli nejen na demonstraci, ale také k volbám a zvolili toho, pod jehož vlajkou protestují. Pan Minář však žádnou politickou stranu nezaložil a učinil-li by tak, potom ani těch cca. 250 000 demonstrujících duší přetavených ve voliče nebude mít na českou politickou scénu nijak zásadní dopad. Jistě, sympatizantů pana Mináře a jeho hnutí je jistě více a nacházejí se mezi voliči řady stran. Na reálnou sílu Minářova spolku si proto zkusme odpovědět pomocí analogie dle známých faktů z nedávné historie české politiky:
Znechucení Nečasovou vládou, které vyvrcholilo roku 2012 protestem 120 000 lidí proti Nečasovým reformám se už dlouho projevovalo poklesem preferencí ODS a koaličních stran a naprostým propadem ODS a jejích souputníků v následujících volbách. Doplňme k tomu, že roku 2013 byl také zvolen poprvé prezidentem Miloš Zeman, který se proti Nečasově vládě ostře vymezoval a nakonec přijal Nečasovu demisi.
Mimochodem, jak žalostných výsledků přetavených v politické body dosáhly ještě dříve hlavní tváře akce "Děkujeme, odejděte?" A že se jim také podařilo svolat impozantní shromáždění lidu...
Ale pojďme dál: Aby bylo Milionu chvilek pro demokracii možné přičíst nějakou vzestupnou tendenci co se týče reálného vlivu, musel by se ten vliv projevit nikoli na počtu demonstrujících, nýbrž na poklesu preferencí ANO v čele s Babišem, jehož odchod z pozice premiéra je hlavním cílem Milionu chvilek, a také na vzrůstu preferencí Demobloku a Pirátů, mezi jejichž voliči je sympatizanty Minářova spolku nejlogičtější hledat. Nic takového se však neděje, jak ukazují dlouhodobé výsledky průzkumů veřejného mínění, které snad mohou mít určitou platnost narozdíl od jednoho konkrétního průzkumu /2/. Z hlediska analogie z historií české politiky posledních let je tedy zjevné, že považovat pana Mináře za "klíčového hráče v české politice" neodpovídá reálné situaci.
Proti Milionu chvilek pro demokracii navíc v roce 2020 bude pracovat čas: Bude se blížit termín řádných voleb do Poslanecké sněmovny a odstranění Babiše jinou cestou než legitimním rozdáním nových karet tak bude dávat stále menší smysl, což si jistě uvědomí i sněmovní strany, které s hnutím zatím sympatizují. To ovšem opět ukazuje jediné: Aby měl pan Minář šanci se opravdu zapsat do reálného mocenského uspořádání v naší zemi, má jedinou možnost: Založit stranu a uspět s ní ve volbách.
K tomu je nutno dodat, že pokud Minář ze svého beztvarého spolku udělá politickou stranu, stane se pro všechny jeho současné podporovatele z ustavených stran rázem konkurentem. A až v tu chvíli se uvidí, kolik skalních, přesvědčených fanoušků své vlastní osoby pan Minář opravdu má mezi voliči těchto stran, kolik jich dovede přetáhnout, kolik oslovit něčím, co už bude muset vypadat jako konkrétní politický program.
Z výše uvedených důvodů se tedy stejně jako spekulace Timesů o významu Mináře (ale i dalších opozičních osobností z jiných zemí) nabízí spekulace o tom, zda slovutný deník neztratil na profesionalitě a nestal se sám hlasatelem jednostranného politického aktivismu. Tak či onak, začátkem roku 2021 si budeme moci říct, zda se The Times mýlil, nebo ne.
Zdroje:
1) https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/milion-chvilek-pro-demokracii-mikulas-minar-demonstrace.A200103_192846_zahranicni_lesa
2) https://www.ceske-volby.cz/category/volebni-preference-pruzkumy/
