„Pane Burdátši, víte že jsem byla i zámeckou paní. „ Pokračovala ve svém nekonečném seriálu naše více než osmdesátiletá bývalá kolegyně. Kdo pamatuje někdejší antikvariát v Ječné ulici, který kdysi dávno nechal zřídit předválečný vydavatel Jiřího Wolkra a jiných, pan Václav Petr, tak ten si jistě na paní Dagmar vzpomene.
Zámek Ctinice
„Když jsem se vdala, dostali jsme s manželem dekret na byt v zámku Ctěnice, na sever od Prahy. Bylo to počátkem padesátých let. Manžel dostal místo v cukrovaru a k tomu dostal byt, co byt, jednu velkou ratejnu právě v tomto zámečku. Pokoj jsme si opticky rozdělili na ložnici, kuchyni a dětský pokoj. Manžel chodil do práce a já se starala o dítě a domácí krb. Jako nedostudovanou učitelku výtvarné výchovy mne hrozně přitahovaly rozměrné bílé zdi. Tak jsem nakoupila barvy a pustila se do malování. Zejména dětský koutek jsem zdobila, to podle Karáfiátovy knížky Broučci. Hlavně ty noční výjevy, s lucerničkami.“
„Ale to jste byla spíše za služebnou, než za zámeckou paní .“ Opáčil jsem sarkasticky.
„Vlastně máte pravdu, zámeckou paní byla paní Vlastička Poustková, dokonce jsme ji říkali paní hraběnko a nebránila se. Chodila po zámku v župánku a kolem krku měla péřové boa. Ona byla vdovou po panu řediteli Poustkovi. To byl moc bohatý pán, šéfoval velké bance. No a po válce si paní Vlasta vzala správce toho zámku ve Ctěnicích, nějakého Jaroslava Jandu. Ten byl taky nóbl. Měl velkou mercedesku. Musel ji půjčovat na Barrandov, když natáčeli něco o Heydrichovi .“
„No a co nábytek, mobiliář, byl tam nějaký?“ Ptal jsem se dále, abych urychlil rozhovor.
„Ne, ten tam nebyl, asi ho odvezli. My jsme si do své zámecké komnaty všecko koupili. I sporák na propan-butan. To všichni čubrněli. Ale hlavně jsme ji měli krásně vymalovanou.“ neúnavně pokračovala paní Dagmar.
„Ale dnes je ten zámek taky pěkně upravenej, nebyl jsem tam, ale koukal jsem na Přešlapy v televizi.“, pochlubil jsem se svými znalostmi.
„No a právě o tom chci mluvit. Byly sme se tam podívat a paní průvodkyně nás zavedla i do toho našeho bytečku. To jsem byla naměkko, to víte. Ale pak jsem dostala záchvat smíchu. Průvodkyně nám turistům oznámila...“
„Co oznámila,“ páčil jsem z ní.
„No, že po odkrytí několika vrstev omítek byly v tomto pokoji objeveny zbytky původních historických fresek, a já koukala na noční oblohu z Broučků a věděla jsem, z který stránky jsem to obkreslila. To víte, že jsem ji tu informaci nevyvracela“, zakončila perfektní pointou své vyprávění paní Dagmar, antikvářka ve výslužbě.
„Tak příště.“
