Kdy vznikl první oficiální portrét prvního presidenta naší země Tomáše Garrigue Masaryka se obecně neví. Koho to taky zajímá. Kdyby se náhodou nějaký zájemce našel, ať čte dále. Takže pátrejme: po zvolení prvního presidenta, začala sháňka po starších fotografiích profesora Masaryka, jelikož sám T.G.M byl v té době ještě v zahraničí a nešlo ho solidně vyfotografovat nebo, jak bylo zvykem, namalovat. Kdejaké tiskárny ty nekvalitní a neautorizované fotografie tiskly a prodávali nadšeným davům. To však nebyly oficiální portréty. Ty vznikly později.
Max Švabinský: T. G. MasarykMilo Burdats
První úřední portrét vznikl vlastně okamžitě po příjezdu presidenta Masaryka do Prahy v prosinci 1918. Josef Svatopluk Machar, který vedl uvítací výbor, o tom ve své memoárové knize Pět roků v kasárnách, píše:
„Když po oficielním uvítání ve velkém salonu na nádraží vstoupil president do salonku menšího, kde čekali jeho osobní přátelé, podala mu tam moje dcera Jiřina vavřínovou snítku propletenou bílou stužkou, snítku tu držel mechanicky a v skloněné ruce a promlouval s dávnými známými, maje pro každého obvyklé staré oslovení a několik srdečných slov vytrysklých z nové situace. Malířskému oku Maxe Švabinského zalíbil se tam onen postoj presidentův s touto snítkou v skloněné ruce a když měl provádět první úřední portret hlavy státu, musila mu Jiřina navlas takovou snítku opatřiti. A drže ji v ruce jako tenkrát na nádraží, dívá se president vážně se stěn škol, úřadů a ústavů na rozvíjející se dole život mladých a starých republikánů."
A Machar dále pokračuje:
A se stěny pokojíku mé dcery dívá se jiná podobizna: načtrtnutý obrázek presidentův mezi slovy malířského díku Švabinského...“
Bylo to moudré od Machara, že pozval geniálního portrétistu Maxe Švabinského k malé recepci v salonku pražského nádraží. Švabinský měl sebou jako vždycky lahvičku s tuží, pero a štětec. V té rychlosti si asi nevzal sebou skicák, ale pouze své hlavičkové papíry. Ty však naštěstí byly z kvalitního ručního papíru. První portréty tak vznikly ve spěchu v nádražním salonku dnešního Masarykova nádraží na dopisním papíru.
První týden v lednu 1919 již Švabinský začal pracovat na oficiálním protrétu stojícího Masaryka, jak jej známe ze starých filmů (měl ho na zdi i rada Vacátko). Byla to práce náročná, jelikož si vybral techniku dřevorytu. Jiřinka Macharová mu do Akademie přinesla podobnou větvičku. Zřejmě Švabinský nebyl ve svém atelieru a nemohl ji poděkovat. Vzal proto jednu skicu Masaryka a napsal na ni poděkování: „Děkuji Vám slečno za větvičku, někdy na jaře ji uvidíte zvěčnělou. S pozdravem oddaný M. Švabinský 12.1. 1919“
Pak ale roztržitý pan profesor Švabinský zjistil, že neví kam poslat ten portrét. Jiřinku nestihl, adresu domů k Macharům neznal. Co teď? A tak přímo na Masarykův obrázek připsal: “Příteli Machare, Nevím tvou adresu, posílám ti to tedy do Sněmovny, prosím Tě předej to slečně Jiřině. Vždy Tvůj M.Š.“ A pak zřejmě odeslal fakultního sluhu s obrázkem do Rudolfína, kde v té době zasedala Poslanecká sněmovna Československé republiky a kde byla velká pravděpodobnost, že se Machar bude nacházet.
Tato Švabinského skica byla použita na malý provizorní portrét presidenta Masaryka a taky pro první známku s Masarykem. Tu, jak jinak, opět dělal Max Švabinský a která vyšla až v roce 1920. Z nějakého nejasného důvodu byl portrét presidenta na známce oproti originálu zrcadlově horizontálně převrácen. Přesto existují nátisky známek, na kterých se Masaryk dívá správně doleva. Jako estét musím připomenout, že známka se lepí do pravého horního rohu, a osoba na známce by se měla dívat doprostřed obálky, ne mimo obálku. Mimo obálku se díval ze své známky Klement Gottwald, ale u něj to bylo pochopitelné. Z jeho pohledu se díval vlevo. To Václav Klaus jako první se nedíval ani vlevo ani vpravo. Proto na známce vypadá, jako by se díval na sebe do zrcadla.
A jak já jsem se dostal dostal k tomu originálu, který zde popisuji? Dostal se do mého antikvariátu před mnoha lety s souboru s dalšími obrázky. Ten portrét na Švabinského hlavičkovém papíru je nalepen na černém kartonu a byl původně zarámován. Rám, pasparta i sklo však vzaly za své už dávno. Jak jsem se dozvěděl byl v roce 1930 Jiřinkou Macharovou zapůjčen Státnímu nakladatelství, které jej použilo k drobné brožurce k 80. narozeninám T. G. Masaryka. Pravděpodobně se již však Macharovým nevrátil. Otec té paní, od které jsem tuto vzácnost získal, byl ředitelem někdejšího Státního nakladatelství a zřejmě si obrázek ponechal. Doufejme, že se souhlasem Macharových.
Věnuji tento kratičký příběh čtenářům jako svůj příspěvek k inauguraci presidenta Zemana. Samotnou originální kresbu si, s dovolením, ponechám.
