Pracovníci sběrných surovin a taky knižních antikvariátů mají jednu společnou výhodu. Do rukou se jim dostávají staré knihy zcela nahodile a oni zcela nahodile si je prohlížejí, než je dají k recyklaci. Recyklací v antikvariátě myslím jejich další prodej. Občas se povede nalézt skvost.
Kvety 49/89 Lid byl moudrejší než vedení
„Můžu tady nechat staré časopisy“, aniž čekala na odpověď, nám starší elegantní dáma zanechala tašku plnou časopisů z husákovské éry. Běžné časopisy nevykupuje žádný antikvariát, avšak zaměstnanci a konec konců i zákazníci, si v nich velmi rádi listují. Tak i já jsem sáhl po zažloutlém výtisku týdeníku Květy, který se chlubí nejdelší historií mezi českými médii.
Celkem s odporem jsem listoval číslem 49 z roku 1989. Se železnou pravidelností se střídaly barevné stránky s těmi černobílými či spíše šedobílými. Na těch barevných byly zase tiskové barvy tak rozjeté, že člověk přemýšlí, jakou oční vadou trpí.
Na straně jedenáct jsem si uvědomil, že nedržím v ruce jen tak nějaké číslo. Je to číslo přelomové. Soudruh šéfredaktor Milan Codr překonal strach ze svých chlebodárců na ÚV KSČ a povolil dvoustranu s nemastným neslaným redakčním textem „Lid byl moudřejší než vedení“. Článek je ještě ze zvyku uveden citaci z vystoupení generálního tajemníka soudruha Urbánka a jeho portrétem..
Nehodlal jsem jej číst, avšak zarazila mne hlavní fotografie. Byl jsem na ní já, o dvacet let mladší, jak vedu dělníky závodu Mosty národního podniku SSŽ. Redakce si touto fotografií určitě dělala alibi, kdyby převrat nevyšel. „Vždyť my jsme uveřejnili pouze fotografii pracujícího lidu, dělnické třídy a ne nějaké protistátní skupiny, která zrovna zasedala v Laterně Magice“ slyším hlas Milana Codra v kanceláři ideologického tajemníka.
Naštěstí se převrat podařil. Zveřejněná fotografie by totiž Codrovi moc nepomohla. Zachytila totiž dělnickou třídu, která se vydala vyřídit si to s nejvyššími mocipány na ÚV KSČ.
Byla to malá epizoda z listopadové revoluce, avšak stojí za zaznamenání. V pondělí 27. listopadu 1989 se konala generální stávka. Stávkující se jako obvykle srotili na Václavském náměstí. Mávali tam státními vlajkami a transparenty s názvy podniků, avšak z amplionů k nim nikdo nepromlouval. Byli celí nesví. Dny před tím se na balkónu Melantrichu střídal kde kdo, aby masám něco sdělil. V pondělí však bylo mrtvo. Žádný projev, žádný slogan, žádná výzva. V té chvíli se skupina pod našim transparentem rozhodla skandovat heslo „Ukažme se soudruhům“ a vydala se Jindřišskou ulicí. Davy cítící nejakou akci se postupně přídávali do mohutného průvodu. Na Gorkého náměstí se křičelo: „Mohorita od koryta“. Avšak již tady nastávala postupná dezerce. Část průvodu si to nasměrovala k hlavnímu nádraží a zřejmě domů. My sme však neochvějně pokračovali směrem k nábřeží Ludvíka Svobody.
Fotografie z článku byla pořízena v Havlíčkově ulici u nádraží Střed (dnešní Masarykovo). To ještě průvod čítal několik desítek tisíc lidí. V ulici na Poříčí již výhrůžné skandování pomalu přestávalo. Velká část odhodlaných revolucionářů se usadila v jídelně U Rozvařilů a nebo šla nakupovat do Bílé labuti. Do Biskupské ulice nás zahlo sotva tisíc demonstrantů, avšak jak cítili blízkost obávané budovy u Těšnovského tunelu i tito zbylí hrdinové utíkali postupně bočními uličkami pryč. Před samotnou budovu tehdejšího ÚV KSČ (dnes ředitelství Českých drah) nás došlo pouhých 30 statečných.
Několik desítek minut jsme vyřvávali do zavřených oken bez jediné odezvy. Padali i návrhy na defenestraci. Chtěli jsme mluvit s jakýmkoliv tajemníkem, ale před budovu nevyšel ani vrátný. Proč by to taky dělali. Vždyť žádné davy je nevyzývaly, pouze malá skupinka křiklounů.
Najednou zaburácel u pravé strany budovy silný motor a do našeho zorného pole se dostal obrněný transportér s nápisem VB. Všichni jsme jako na povel ztichli a ztuhli. Čekali jsme co bude dál. Transportér zaujal postavení a pomalu s velkým skřípotem otáčel věž. Když hlaveň kanónu namířil na naši skupinku, nevydrželi sme a velmi rychle, spíše během, jsme opustili prostor.
Večer jsme neúspěšnou akci rozebírali v u pěnivé desítky. Došli jsme k závěru, že český národ je hrdinou pouze na svém hřišti. Václavák byl tím hřištěm, tam se davy cítili vždy bezpečně. Mnoho mezinárodních hotelů se zvídavými novináři, obchody plné žen se síťovkami, žádná pro režim důležitá budova. Tam byla skutečně jistota, že nedojde ke střetu s mocí. Avšak budova na nábřeží byla hřištěm komunistů, žádné hotely, žádní svědci, jenom tiše šumící Vltava a ta nic neřekne. Překonat tento podvědomý strach bylo pro 99 procent demostrantů nemožné.
A proto takto neslavně skončil pokus o demonstraci přímo pod okny komunistické moci.
Doplnění dne 20.3.2010: Do ruky se mi dostal i další časopis z té doby Mladý svět. Mlaďák se už nebál a celé číslo je monotematické a popisuje celou revoluci od Národní třídy až po Generální stávku. Výše uvedené příhody se týká tento redakční text: "Generální stávku prožívá Emingerová (redaktorka) se Zajícem (fotograf) na ÚV KSČ v předpokoji generálního tajemníka Karla Urbánka. V půl jedné jde pod okny průvod, skanduje: Končíme, končíme! a nese transparent: 15251 dní - to by stačilo" cit. Mladý svět 51/89 str. 29.
Poznámka: Děkuji taky za připomínku transparentu. Tak jako ostatní trasparenty i tento vytvořili studenti Vysoké školy umělecko-průmyslové na nám. Rudoarmějců (Palachovo) a vyráběli je celý víkend zadarmo. Děkuji jim.
