Slovanská epopej neměla být turistickou atrakcí

Přestože volby jsou za námi, osud Slovanské epopeje Alfonse Muchy není zdaleka vyřešen. Uvidíme, jak se k epopeji vysloví nové pražské zastupitelstvo. Pochybuji však, že by ji nechali na dobro Moravskému Krumlovu. Přiznám se, že jsem byl dlouho na straně Moravanů, jelikož jsem, masírován nesprávným výkladem, považoval Muchovu epopej za pouhou atrakci pro turisty či jiné pasanty. Jak se mi dostávalo informací, jsem stále více přesvědčen, že Praha musí co nejrychleji přenést svůj majetek na území svého města.

Slovanska epopeje, originalni titulek navrzený Alfonsem MuchouMilo Burdats

Proč se celá aféra s Muchovou epopejí vynořila až letos. Odpověď je nasnadě. V roce 2009 dostali pozůstalí příslušníci Muchovy rodiny své poslední honoráře z užití díla jejich velkého předka. Právní ochrana uměleckých děl trvá podle nové judikatury 70 let od smrti autora. Jelikož Alfons Mucha umřel v roce 1939 autorsko-právní ochrana jeho výtvarné pozůstalosti již skončila. Dnes může každá tiskárna tisknout Muchovy plakáty, každý keramik může na své hrníčky umístit Muchovy secesní krásky, každý nakladatel může vydávat knížky ilustrované Muchou bez jakýchkoliv omezení. A firma Soaré již může zdarma lepit viněty s Muchovými obrázky na své láhve.

Že vám je to jedno? Mne taky. Jedno to však není panu Johnu Omondovi. Kdo to je? Je to ten pán, který se v televizi a v novinách představuje jako John Mucha, vnuk Alfonse Muchy. Jako vždy, pravda je úplně jiná. Pan John Omond, Skot každým coulem, přijal své umělecké jméno po formálním manželovi své matky Geraldiny. Tu kdysi pojal za manželku syn Alfonse Muchy spisovatel Jiří. Geneticky je více příbuzný s rodinou Muchovu každý moravský Slovák, než tento londýnský bankéř. Teoreticky by mohl být vnukem de iure, avšak ani to není, Jiří Mucha jej nikdy neadoptoval. Tudíž  tento pán, který nemá ani kapku Muchovské krve lže, když se představuje jako Muchův vnuk. No a tento šikovný ekonom by rád zajistil sobě a své nadaci další přísun finančních prostředků, když honoráře z licenčních smluv ustávají. Nenápadně začal zpochybňovat vlastnické právo Prahy na Slovanskou epopej. A jako spojence si vybral představitele Moravského Krumlova. Ti, jakmile cítili, že mají za zády "vnuka a oprávněného dědice" Alfonse Muchy našli v sobě odvahu vzdorovat vlastníku obrazů a dokonce i soudní autoritě.

Chápu Moravskokrumlovské. Muchova epopej byla pro ně atrakce, která po desetiletí přitahovala turisty do jejich městečka. Příjmy do obecní kasy ze vstupného asi nebyly největší, přesto jim ekonomicky pomáhalo, když tak slavná kolekce je na území jejich města. Muchova epopej byla v Moravském Krumlově dobře uschovaná v době, kdy ji Praha z politických důvodů nechtěla. Komunisti neměli důvod Muchovo dílo vystavovat a navíc jeho syn jim kazil náladu, každým dolarem, který mu přistál na kontě v Živnobance. Umístění své epopeje v Moravském Krumlově by Alfons Mucha nikdy neschválil, přestože to je na skok od jeho rodných Ivančic.

Muchova epopej (Mucha používal výrazu "Slovanská  Epopeje"), není obyčejným souborem obrazů. Proto nelze na ni pohlížet jako na galerijní exponáty nebo turistickou atrakci. Proto jsou úplně mimo všechny ty odborné soudy takyznalců výtvarného umění o tom, že jsou to obrazy nemoderní, neumělecké, bezcenné a trapně naivní. Podržtaška pana prezidenta Ladislav Jakl se dokonce vyjádřil, že epopej je hrůza hrůz, čímž dehonestoval hlavně sám sebe.

O umělecké hodnotě Slovanské epopeje není třeba diskutovat. Mucha nechápal tato rozměrná plátna, jako závěsné obrazy, nad kterými by kritici pronášeli své odborné soudy. Tato plátna měla být dekorací pro samostatnou prostoru, pro chrám či svatyni. Mucha byl svobodný zednář a nikdy se tím netajil. Samozřejmě měl blízko i k jiným esoterickým činnostem, hermetickým vědám a nebránil se ani duchařským seancím. Projel celou Evropu i Spojené státy a stále si uvědomoval svoji odlišnost. Jako Moravan cítil, že je pokračovatelem panslovanské cyrilometodějské tradice. Svůj názor vyjadřoval i nošením slovácké vyšívané košulky místo bílého plastronu a manžet. Lidé jako on se cítí být povoláni něco pro svět udělat. A jako dekorativní malíř se rozhodl udělat pro svůj lid to, co uměl nejlépe. Edukativními avšak dostatečně mystickými obrazy chtěl posílit národní uvědomění každého Čecha, Moravana či Slováka.

Dnes se jeho snaze smějeme. Uvědomme si, že svůj záměr pojal kolem roku 1900. V té době byla Praha provinčním městem ve velké habsburské monarchii. To že až v roce 1910 podepsal sponzorskou smlouvu s průmyslníkem Charlesem Cranem, bylo způsobeno mimořádnou náročností jeho projektu. Praha byla v té době považována za přirozené ba posvátné centrum všech rakousko-uherských Slovanů a tak Mucha začal tvořit výzdobu pro slovanskou svatyni právě a jen pro Prahu. Světová válka a následný vznik Československa učinily z jeho božího záměru poněkud bláhové snažení. Silná československá ekonomika uprostřed germánského marasmu povýšila české sebevědomí daleko více, než by to udělala Muchova svatyně. Přesto v práci pokračoval a šel si za svým snem.  Když epopej dokončil, narazil na hradbu neporozumění. Kdo v ekonomickém blahobytu předkrizové Prahy potřeboval meditační svatostánek s mystikou nabitými Muchovými plátny.

To, že naši pyšní předci v roce 1928 odmítli epopej, to že ji nepotřebovala protektorátní administrativa, to že ji nechtěli komunističtí mocipáni neznamená, že nemá právo ne existenci. Právě v dnešní materialistické době, kdy slovo hypotéka je frekventovanější než slovo pokora, by se našemu stále více globalizovanému hlavnímu městu Muchova svatyně velmi hodila. Nesměla by být turistickou atrakcí, nesměli by jí procházet fotografující cestovatelé s průvodci. Musela by to být skutečně klidná meditační prostora, kde by dnešní Pražan, Čech, Evropan nasával signály od svých předků, kde by si uvědomoval, že multikulturalizmus a globalizace není spásou tohoto světa. Rozpadající se zámek v Moravském Krumlově, který tamější radnice zašantročila a který je teď v rukách postkomunistické Incheby, tím chrámem, tou svatyní nikdy být nemůže.

Proto prosím pány pražské konšely. Vraťte Slovanskou epopej do Prahy a postavte ji odpovídající svatostánek. Možná Vám naši vnuci poděkují.