V letech 1945 až 1948 naše země zažila velkou vlnu etatizace neboli znárodnění. Pomineme-li dosazení státní správy do podniků Němců a Maďarů, byli zestátněny stovky velkých akciových společností, jejichž akcionářům nikdy nebyly vyplaceny náhrady, jak bylo slíbeno. Náhrady byly poskytnuty pouze cizozemským držitelů akcií a někdy po hodně dlouhé době. V podstatě stát okradl tisíce a možná desetitisíce akcionářů o jejich podíly ve firmách. Z ideologického hlediska stále považujeme tuto etapu za největší, státem posvěcený lup. Jenže možná je až na druhém místě řebříčku. Největší okradení akcionářů proběhlo jindy.
obálka Ježkovy knihy
Celkem bez povšimnutí se válela na pultech knihkupectví knížka Tomáše Ježka: Zrození ze zkumavky, Svědectví o české privatizaci 1990-1997. Dokonce skončila ve slevách. Původně to měla být čistě vysokoškolská učebnice, avšak vznikla jako subjektivní memoáry otce české a československé privatizace Tomáše Ježka, které jsou doplněny bohatým aparátem. Málokdo tuto knihu četl a málokdo, kdo ji čet,l ji dočetl do konce. Naprostá většina textu totiž pouze slouží autorovi, aby posílil svůj pocit, že on je tím geniálním otcem i matkou naší privatizace (název dokonce evokuje nepřirozené umělé oplodnění a možná porod císařským řezem) . Kdo ji však dočetl do konce, byl šokován s jakou úpřimností Tomáš Ježek píše o tom, jak jsme byli my všichni účastníci privatizace okrádání a nakonec i okradeni. Například cituji:
Asi jedna třetina diků, kteří investovali své body do investičních privatizačních fondů, byla po skončení kuponové privatizace okradena. V obou vlnách kuponové privatizace nashromáždily investiční privatizační fondy a podílové fondy asi 60 % majetku z celkové nabídky v účetní hodnotě 320 miliard Kč, což znamená, že těsně po skončení kuponové privatizace, tj. po vydání akcií fondům, měly oba druhy fondů majetek v účetní hodnotě celkem asi 192 miliard Kč. Tržní hodnota tohoto majetku pak Činila v roce 1996 asi 140 miliard Kč.
Nevím, kde vzal Tomáš Ježek tu jistotu, že tržní cena byla nižší než účetní hodnota. Jak si ze své praxe pamatuji, tak tržní hodnota u naprosté většiny privatizovaných podniků byla několikrát, často i 10-50 krát vyšší než účetní. On totiž zapomíná, že cena akcií v RM-systému nevyjadřovala hodnotu podniku. Napřiklad účetní hodnotu 20 milionů měly třeba maloobchodní firmy, které vlastnily v každém okresním městě obchodní domy na hlavní třídě v celkové tržní hodnotě i půl miliardy. Tudíž snížení tržní hodnoty bylo výsledkem vykradení společností většinou o lukrativní nemovitosti, či o rekreační zařízení. Ocenění ochranných známek a podílu na trhu neprovádělo vůbec a dnes asi tušíme jakou hodnotu má třeba Jar, Tatranka či Kofola.
Ale jdeme dál. Ježek si ve své knize píše:
Z majetku ve fondech v hodnotě 140 miliard Kč, který v nich byl v roce 1996, byl ukraden majetek v hodnotě téměř 50 miliard Kč (kvalifikovaný odhad ředitele odboru kolektivního investování na Kornid pro cenné papíry Libora Michálka uvádí 49,6 miliard Kč). Záměrně používám slovo krádež a jeho slovesný tvar, protože přesně a jednoznačně označuje to, co počátkem druhé poloviny devadesátých let na poli kolektivního investování skutečně dělo a stalo. Slovo tunelování, které český jazyk ihned nabídl jako synonymum, je sice vtipným, ale zároveň velmi nebezpečně obrazným označením pro krádež. Je příznačné pro druh českého myšlení, že rychle a vynalézavě přišlo na způsob, jak slovně zamlžit fakt krádeže.
Dále Ježek tento stav se snaží analyzovat:
Majetek ukradený z investičních privatizačních fondů ve výši 49,6 miliard Kč má dvě části, které se od sebe liší jen svým původem, nikoli technikou provedení „lupu". Největší část, asi 40 miliard Kč, byla z fondů ukradena po jejich transformací na holdingy, menší část, asi 9,6 miliard Kč, pak „zmizela" přímo z netransformovaných fondů.
A to jsme jenom u privatizačních fondů, u kterých byli v podstatě všichni akcionáři okradeni. Někteří jenom částečně, naprostá většina však úplně. Pokud něktěří dikové (novotvar – privatizační akcionář) investovali přímo do podniků, tak naprostá většina z nich byla okradena, jelikož nikdo nechránil menšinové akcionáře.A tak fondy ale i vlastní ředitelé, kteří ovládil podniky si z nich udělail soukromý píseček, na který akcionáře v žádném případě nepustil. Pouze malému procentu se podařilo získat akcie Čezu, Tabákového průmyslu, Komerční banky či jiných nevytunelovaných podniků a ti pak akcie prodali za plusmínu odpovídající cenu, často hodně směšnou. Když to nestihli nebo chtěli podle rady právě Tomáše Ježka akci držet, byli násilím vytěsněni za několik stovek korun, což se stalo i mně.
Tomáš Ježek pak v knize uvádí všemožné triky, jak byli akcionáři připravování o svůj majetek. Já osobně bych dokázal napsat minimálně jednou tolik způsobů, ale i to je od otce privatizace neskonalá odvaha.
Miloš Zeman, v devadesátých letech prohlásil, že kuponová privatizace byla podvodem století. Byl jsem ještě mladý a v zajetí ideologických klišé a tak jsem ho za ten výrok odsoudil. Dnes se mu omlouvám a dodávám:
V poválečných letech tento stát vedený socany a komunisty okradl tisíce až desetitisíce akcionářů o jejich majtetek. V devadesátých letech nechal tento stát vedený ODS a ODA okrást miliony akcionářů o jejich majetek. Tudíž zlodějina této doby má nárok na titul největší krádež 20. století u nás a pravděpodobne i na světě, co do rozsahu majetku i počtu okradených osob.
Už se těším. jak nějaká příští vláda založí nový ÚSTR, který bude zkoumat právě toto období. A mladí historici se budou ptát možná i Tomáše Ježka, proč umožnil tuto krádež století a zda se hodlá národu omluvit a posypat si hlavu popelem.
