Dnešní zpráva v novinách o abdikaci guvernéra České národní banky Zdeňka Tůmy ve mně vyvolala vzpomínku, o kterou bych se s laskavými čtenáři rád podělil. Bylo to před pěti-šesti lety. Nacházel jsem se v bytě klientky, které jsem po smrti manžela oceňoval pozůstalost. V tom mi zazvonil mobil v kapse. Ozvala se v něm moje kolegyně z antikvariátu: "Zrovna je tady takový divný chlap v černém obleku, vystoupil z velkého černého auta s tmavými skly a chce s vámi mluvit, a prý si na vás počká." řekla do telefonu a pak šepotem dodala: "Vypadá jako mafián, prosím, rychle se vraťte."
Neváhal jsem ani chvilku. Vdovu jsem nechal vdovou a běžel jsem staroměstskými uličkami do antikvariátu. Cestou se mi honily hlavou hrůzné myšlenky. "Tak pane antikváři, spadla klec, my jsme pražská mafie a vy nám budete platit výpalné. Zatím jsme si vás nevšímali, hlídali jsme si hospody a zlatnictví, ale už je na čase, aby i prodejci starých knih platili za ochranu."
Srdce mi bušilo stále více a mozkem zleva doprava létala další hrozivá slova: "Nu što, ty nam dólžen platit děngi i my těbjá nězastreľájem, málčik", slyšel jsem v duchu ty děsivé věty. Co jim řeknu, jak se z toho vykroutím, vždyť já ruštinu zapoměl, ale kolegyně nezapoměla, ta mi pomůže. A co když je to ta mukačevská brigáda, prý hned vytahuje pistole a pro výstrahu něco v obchodě rozstřílí. A co, když to je čečensko-ingušský gang. Ten se nezdráhá vytáhnout kalašnikovy. A ten, co mě čeká v antikvaríátu je určitě jejich šéf, jak mu říkají, jo "vor v zakoně". Ne, určitě poslali nižší šajbu, možná "staršinu". No uvidím podle auta, pokud to bude meďák typu SL v úpravě AMG, tak to bude vor, staršinové prý používají bavoráky třídy 7." Vzpoměl jsem si na články Jardy Kmenty.
Už jsem se blížil do Opatovické ulice, přesto mé myšlenky pulzovaly dále: "Lepší by bylo, kdyby to byl ten Berdychův gang, s těma se možno domluvím lépe. Zavřou mě sice do kufru auta, vyvezou do lesa, dostanu nakládačku, ale aspoň mě nezabijou. Jó, určitě to budou Berdychovci." srdce jsem měl až v hrdle a těžko jsem popadával dech.
Ostrovní ulicí jsem proběhl rychlým sprintem. Zahnu doleva a tam skutečně velký černý vůz stojící na chodníku a u něj mohutný chlapík v obleku. Adrenalin se ve mně vařil. Musím začít jako první, chytit diskusi do svých rukou, to je možno zažene do defensivy.
"Hledáte mě?" zahelekal jsem fistulí, hrozivý hluboký hlas mi prostě z hrdla nevyšel.
"Jste inženýr Burdátš, majitel tohoto obchodu" s bohorovným klidem převzal iniciativu ten mafián. Moje tiché a-a-ano jej asi nezajímalo. "Jsem pověřen vám předat tento balíček" a dálkovým ovládáním otevřel nehlučně kufr své limuzíny. Beze slova mi dal do rukou těžkou krabici, sedl za volant a odfrčel.
Stál jsem před obchodem s tou krabicí hodnou chvíli. Na tuto variantu jsem nebyl připraven. Asi nová metoda. V bedně bude určitě něco výhružného. Nábojnice? Ne to by byla lehčí. Nášlapná mina? Váha tomu odpovídala. Či úřízlá hlava mého psa? Ale já žádného nemám. Bílý jak sníh jsem vstoupil do prodejny. Kolegyně na tom nebyla o moc lépe. Nehnutě mne pozorovala. Pohyboval jsem se pomalu, prý TNT dokáže vybuchnout i při prudkém pohybu. Vtom jsem sebou trhnul. Ostré crrrrn se ozvalo z mé kapsy. Mobil. Teď příjdou instrukce. Pomalu jsem krabici položil na pult a s očekáváním nejhoršího jsem přiložil aparát k uchu.
"Ahoj Miloši, tady Zdeněk Tůma" zaznel pevný hlas guvernéra ČNB, "trochu jsem tady v kanclu uklízel, a poslal jsem ti po svém řidiči vyřazený knížky. Tak si z nich vyber a možná něco z nich prodáš." Kdyby stál v té chvíli u mne, tak se mu radostí vrhnu kolem krku. Musela to být rána, jak mi spadl kámen ze srdce, chtělo se mi skákat a křičet. Jak by ne, vždyť jsem hrdina, který právě vyhrál nad mafií.
Ááá, teď mě napadlo: Milý Zdeňku, až opustíš ČNB, tak se zastav u mne v antikvariátě, máš tady padesát korun.
