Narodil se v Praze, kde vyrůstal a chtěl studovat. Doba mu však nepřála, stejně jako jeho rodině, známým, všem Židům. Místo aby dokončil školu, skončil společně s rodinou v Terezíně. Bylo mu pouhých 15 let. Tam začíná hrůza, která pokračuje v Osvětimi a Buchenwaldu. I při té hrůze měl trochu toho štěstí, když se mu podařilo utéci z transportu smrti do Dachau. Nejen štěstí, ale především silná vůle mu dala přežít. Kruté zkušenosti minulých let jej silně poznamenají. Začne psát. Je to forma terapie hluboce přemýšlejícího člověka, který nechce psát o holocaustu jako takovém. Píše jinak, zcela osobitě. Děsivé zážitky minulých let v něm neustále vyvolávají otázky o člověku, o nás všech. Jak se člověk změní pod tíhou skutečností, jak je člověk schopen nenávidět druhého člověka a na straně druhé, jak je jeden člověk schopen oběti pro druhého, třeba za cenu vlastního života.
Arnošt Lustig. Narozen 21. prosince, přesně před 86 lety. Nemohu nevzpomenout na tohoto úžasného člověka, mého oblíbeného autora. Udělal, co potřeboval a našel svůj klid, před necelými dvěma lety. Stihl toho hodně a překonal rakovinu. Navzdory okolnostem se nevzdal ve své mysli a nikdy nepadl na kolena. Byl optimistický, ale také pokorný, především však silný. Nenaříkal si na svůj osud, i když bolest byla veliká, všechnu ji vložil do svých knih, do příběhů a románových postav. Lustigovy příběhy vyzdvihují vnitřní síly člověka. Umožní čelit ponížení, pomáhají mu zachovat si lidskou důstojnost i v těch nejkrajnějších situacích.
O svém psaní řekl: „Snažím se zjišťovat, co je pro lidi důležité, co jimi hýbá, lomcuje, zdržuje nebo pohání, proč jsou takoví, jací jsou. Válka všechno obnažuje. V mezní situaci je člověk opravdový, je to vlastně zkouška. Nelze se přetvařovat. Pro mě je válka zrcadlo, v němž se lidé ukazují skutečnější než běžně. Psát o válce pro mě znamená psát o člověku, jaký je ve své podstatě. I když píšete o ošklivých věcech, musíte to psát krásně. A jen když to napíšete dobře, můžete čtenáře přesvědčit.“
Kdekoliv se Lustig objevil, strhl pozornost svým optimismem, pozitivním přístupem, nakažlivým úsměvem, ale také hloubkou myšlenek a vyzrálostí ducha. K ženám měl velkou úctu a kamaráda oslovoval: „Ty bejku.“ I to byl Arnošt Lustig.
Přes všechny prožitky Lustig na člověka nezanevřel a nikdy nepocítil potřebu mstít se. Zcela otevřeně hovořil o své víře, vůbec se netajil tím, že je vlastně obojaký. Jednou řekl: „Často jsem viděl, že ztráceli víru i ti nejpobožnější. Víra jim nepomohla, spíše přitížila, protože je oslabila falešnou nadějí. V Osvětimi byla užitečnější beznaděj než naděje, protože beznaděj přiměje člověka vzít do ruky kámen, nebo kousek svého osudu, zatímco naděje uniká do ztracena, nevyplněna, marná.“
Je těžké pochopit, zapomenout a normálně žít. Z psychologického hlediska je ještě horší doba, která má přijít. "Normální život". Většina se zblázní, zešílí, někteří se celý život mstí. Ubližují všem a nejvíc sobě. Těžko soudit, na to nemá nikdo právo, ale stejně tak nemá člověk oplácet zlo zlem. To pak nikdy neskokončí.
Viktor E. Frankl, autor knihy „A přesto říci životu ano“ (9 milionů prodaných výtisků ve 30 jazycích), řekl: „Jen pomalu lze člověka přesvědčit o pravdě jinak triviální, že nikdo nemá právo působit bezpráví, dokonce ani ten ne, kdo sám bezpráví utrpěl. Ale musíme pracovat na tom, abychom těmto lidem pomohli najít pravdu a vrátit je do důstojného života.“ Viktor E. Frankl přežil koncentrační tábor, napsal zmiňovanou, vynikající knihu a celý život lidem pomáhal. Jako významný psycholog a zakladatel logoterapie.
Mám známou, která s oblibou řeší, kdo co má a kde na to „určitě“ nakrad, proč to vůbec má a proč to ona nemá. Je mi úplně jedno, jestli má soused bavoráka nebo feldu. Zajímá mě člověk. Člověk, který se v určitých situacích nějak chová. Člověk zatížený minulostí a ovlivněn předky, stále se vracejíc do svého dětství, ať už vědomě či podvědomě, ale vrací. Ve stejné situaci reagujeme různě, ale pořád jsme to my, lidé. Ti, co zabíjí a ti, co jsou zabíjeni. Ti, co kradou a ti, co jsou okrádáni. Říká se, že minulost každého dostihne. Čas ukrajuje nemilosrdně všem.
Vystihla to kdysi Olga Scheinpflugová:
„Za všechny tresty, tvrdých slov krupobití, živote děkuji ti! Je krásné moci věřit v mravní řád, vědět, že za hříchy se nikam neuteklo, tvor tresty znavený se může lehčej smát, než kdo jim unikl a jehož čeká peklo. Za všechny tresty zasloužený pláč, spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač.“
V tomto předvánočním čase je většina lidí ve shonu. Jako každý rok. Nervy v práci i doma. Pomalu končí další rok a přichází nový. Čas vyplněn nákupy, uklízením, pečením cukroví. Asi to k tomu patří, ale stejně tak je potřeba najít čas zastavit se a setrvat chvíli v klidu svojí mysli, poděkovat za všechy možnosti, příležitosti, za celý rok. Věčně tu nikdo nebude.
Souhlasím se slovy Arnošta Lustiga, které vtiskl své oblíbené románové hrdince Ditě Saxové.
„Život není to, co chceme, ale to, co máme.“
Pan Lustig byl opravdu lustig a co by nám asi řekl na "konec světa"?
Další články autora
Hyeny v lidských podobách
Džentlmen jako opak frustráta
Život je nespravedlivý
"Co je většího a statečnějšího než čelit zlému osudu"
Hluboké člověčenství
Homo homini lupus - člověk člověku vlkem
Svět chce být klamán
