Svět chce být klamán

Říká se: „Nalijme si čistého vína“. Ale stojíme vůbec o čisté víno, či se spokojíme s kalným burčákem? Také se říká, že pro pravdu se lidi perou. Málokdo ve skutečnosti chce slyšet pravdu, málokdo ji snese. Je to snad jinak? 

„Řekni člověku pravdu a zničíš mu život“. V životě nastávají situace, kdy se lež dá omluvit. Snad z etických důvodů.
 
Jak to s tou pravdou vlastně je?
Hugo Haase známe jako charakterního a nesmělého herce z filmů pro pamětníky. Ve své době byl velmi úspěšný. Vydělával hodně peněz, ale hodně jich dokázal prohýřit s milenkami a na večírcích. Velmi žárlil na úspěchy druhých a jen těžko snášel okolo sebe nadanější. To byla jeho druhá tvář.
Jeho milenkou byla kromě jiných Adina Mandlová. Známá svou prostořekostí a přímostí, což jí způsobovalo potíže ve své době i později. Sama to po letech přiznala.  Nic jí neříkaly lichotky a přetvářka. Ona vždy nalévala čistého vína. Hodně lidí jí nedokázalo odpustit.
Hugo Haas byl Žid. Včas utekl před nacisty do Ameriky. Adina už byla minulost. Z Ameriky jí napsal jediný dopis. Vlastně jen proto, aby jí vyčetl, že ho kritizovala. Proč?  Že emigroval se svým psem, ale svoje jediné dítě nechal u švagra. Nechal doma i bratra a nemocného otce. Zahynuli v plynové komoře.
Adina sama říká: „Svět chce být klamán, a kdo říká, co si myslí, je blázen a zaslouží si to, co ho potká. Kdysi za to upalovali, dneska člověka znemožní prolhanou propagandou a umučí duševně.“
Tak si říkám, opravdu chceme být klamáni a sami klamat? Kde je ta mez, hranice, za kterou lze jít? Je nutné vždy klamat? Člověk přeci musí obstát i sám před sebou, jinak by se mu zle žilo.
Měla jsem kamarádku Jarku. Manžel jí opovrhoval. Stejně jako jeho rodina. Získal na svoji stranu i jejich dvě děti. Jarka byla zoufalá, začala vyhledávat společnost u sklenky alkoholu. Ztrácela přátele i rodinu, nazvána neschopnou alkoholičkou. Trávily jsme hodně času spolu. Jednou jsem jí řekla ostřeji a na rovinu, že se musí vzchopit, jinak o rodinu přijde. Neunesla to. Přestala komunikovat. Respektovala jsem to. Snad jsem byla tehdy až moc upřímná. Jarka nakonec přišla o děti i domov. Vystěhovali ji téměř na ulici.

Po nějakém čase se ozvala. Zoufale potřebovala s někým mluvit. Všichni „přátelé“ se k ní otočili zády. Jarka se omlouvala a prosila, abych jí nezavrhla. Jak bych mohla, to já jí byla vděčná. Pomohla mi zbavit se výčitek, především ale dala lekci o větší pokoře. Méně mluvit a více naslouchat, nechtít vše vyřešit. Co víme o bolesti ženy, která už nikdy nemůže vzít na klín svoje děti, neslyší jejich smích, nevidí, jak rostou. Není, kdo by ji pochválil za teplou večeři a útulný domov. Co víme o bolesti člověka, který se až do smrti mučí výčitkami, že selhal.

Zase jsme trávily čas, jako předtím. Jarka mluvila a já jen naslouchala, nikdo jiný nebyl ochoten se bavit s „matkou, co opustila svoje děti“. Jednoho dne Jarka umřela na těžký zápal plic. Opuštěna všemi, především svými blízkými.
Někdy si lidé ublíží a zařeknou se, že už do konce života spolu nepromluví. Jsou neoblomní jako skála. Myslí si, že nikoho nepotřebují. Jaká škoda. Člověk je přeci mnohem šťastnější, když ze sebe shodí to břemeno. Potřebujeme přijetí i odpuštění, jinak se těžko odchází z tohoto světa.

Jsem vděčná za poslední chvíle s Jarkou, v mých vzpomínkách zůstane člověkem s velkým srdcem, bohužel nešťastnou povahou. To jí srazilo k zemi a už se nedokázala zvednout.
„Nemáme právo soudit, ale můžeme se pokusit pochopit.“

Přečíst jiný článek autorky

Horolezec či "pseudohorolezec"?

Citové konto

Schopnost odpoutat se