Lidé. Navenek stejní, uvnitř jiní. Jeden má dobré podmínky a všechny předpoklady uspět. Druhého od počátku provází těžkosti a nepřízeň osudu, přesto uspěje. Co jednoho porazí, druhého posílí. V čem to je?
Dustin Hoffman – původně měl být klavíristou, studoval hudbu, ale rozhodl se pro herectví. Vydal se do New Yorku, ovšem až na pátý pokus byl přijat do slavného Actors Studia. Aby měl na studia i živobytí, živil se jako prodavač, číšník, vrátný, umývač nádobí. Dávali mu najevo, že je malý, málo talentovaný, ani příliš pěkný. Nedal se odradit. Věřil svému snu a prosadil se. Získal si autoritu, respekt svých kolegů i obdiv diváků. Pro svou profesionalitu i kouzlo osobnosti. Malý velký muž.
Gérard Depardieu – třetí ze šesti dětí v rodině chudého kovodělníka. Otec pil. Gerard měl těžkosti doma i ve škole. Ve 12 letech odešel z domova, žil na ulici, míval problémy se zákonem. Jednou potkal známého, který jel do Paříže studovat na Theatre Nationale Populaire v Paříži. Odjel s ním a zkusil to také. Přes počáteční potíže vydržel. Na studia si vydělával všelijak. Na světě byl neobyčejný herecký talent. Vypracoval se a dočkal uznání i v Hollywoodu. Hromotluk s velkým srdcem.
Audrey Hepburnová – její maminka pocházela z významného rodu. Audrey prožila bolestné chvíle, když rodné Nizozemí za 2. světové války napadlo Německo. Z velmi bohaté rodiny se ze dne na den stali chudáci a psanci. Audrey byla často nemocná. Snila o dráze baletky. Kvůli své výšce musela baletu zanechat, ale filmoví producenti si všimli jejího talentu a nabídli jí roli. Byla velmi pracovitá a pokorná. Vapracovala se. Získala hodně ocenění. Nejšťastnější byla v „roli“ zvláštní velvyslankyně v organizaci UNICEF. Ráda pomáhala druhým, zejména opuštěným dětem. Ušlechtliá kráska.
Člověk by mohl ještě dlouho pokračovat ve výčtu jmen lidí, kteří se dokázali prosadit i přes nepřízeň osudu. Jsou lidé, kteří se nenechají odradit slovy: „Jsi malý nebo moc velký, jsi tlustý nebo moc tenký, jsi nehezký a málo fotogenický, máš špatnou barvu pleti, nemáš talent, neumíš mluvit, zpívat…“
Jeden člověk, který přežil hrůzy táborů smrti za 2. světové války, řekl zajímavou věc: „Všichni si mysleli, že šanci přežít mají ti siláci a hromotluci na rozdíl od těch slabších, subtilních jedinců. Vůbec to tak nebylo a nás jen překvapovalo, jak odchází ti svalnatci.“
Jak je to možné? Odpověď je jednoduchá. Schopnost přežít není zdaleka v tělesné konstituci, ale v naší hlavě! Je to v síle myšlení, osobnosti člověka a nezdolné vůli, která drží jedince při životě.
Jaký je tedy ten klíč k úspěchu a spokojenosti v životě?
Jasný cíl – držet se ho a jít si za ním. Umění přizpůsobit se, namísto stěžování.
Minulost – tu máme všichni, ale ne všichni se v ní pořád hrabou.
Obrněnost – kdo si dělá hlavu s tím, co mu kdo řekl, stagnuje.
Práce – jen talent nestačí. Bez práce nejsou koláče.
Umění se prodat – talent a píle jsou fajn. Ale Je třeba to umět prodat. Chybí to hodně lidem.
Vůle – je to vůle přežít, vytrvat, vůle k životu především.
Pokora – prohry naučí člověka pokoře. Prohra má být další výzvou.
Někdo se touží prosadit a dělá pro to všechno, jiný jde v klidu a věří, že jednou dojde a někdo vůbec nemá potřebu něčeho dosahovat a vytyčovat si nějaké cíle. Jsme rozdílní a tak je to asi v pořádku.
Jedna věc je jistá. Člověk se nesmí nechat otrávit těžkostmi v životě, především však škarohlídy, těmi, co všechno ví a všude byli, závistivci, zkrátka negativními lidmi.
I Emil Zátopek by o tom mohl vyprávět svoje.
"Můžeš spadnout, ale musíš se zase zvednout a běžet dál."
Přečíst jiný článek autorky
Zlo v oběhu
Svět chce být klamán
Horolezec či "pseudohorolezec"?
Citové konto
