Ve světě stále přibývá těch, kteří potřebují tu svoji „dávku“. Uklidňujících léků nebo přímo drogy. Nedokážou už bez ní žít, jinak jsou nešťastní, zlí a agresivní. Nenašli jiné cesty, jiné způsoby, jak si udělat život pěkným i bez různých „berliček“. Nejde zdaleka jen o chemii, i když bezpochyby nejvíc ničí tělo. Je tu něco zdánlivě nevinného, avšak páchajíc velké škody. Co je to?
Přeci slovo. Říká se: „Na počátku bylo Slovo“. Slovem to začalo a končí, slovo nás provází celým životem. Existuje přísloví: „Způsob řeči je obrazem ducha“ a Seneca zase řekl: „Účinek činů je vpravdě mocnější než účinek slov“.
Někdy mám pocit, že u některých lidí samotný článek na nějakém blogu jde jaksi do pozadí. Z originálu a dobrého článku se tak stane cár, snůška všeho. Přelítnou článek, ale hlavně šup do diskuze a už to tomu dotyčnému naprat, pořádně mu to osladit. Dát si tu svou dávku. Uvolnit se od tlaku, který jim způsobují střepiny v jejich srdích. Jak se pro ně hned stane svět lepší a krásnější. Diskuze, to je zkrátka jiný kafe!
Co to tam píšeš, ty ignorante! Vůbec nemáš pravdu a navíc neumíš psát. Jeden by se po zhlédnutí různých diskuzí měl zbláznit. Těm slabším se to opravdu vymkne a sesypou se. Už se to stalo. Ty silnější povahy mají možná jenom zkažený víkend a s některýma to nehne vůbec. Jsme různí.
Člověk jde vždy s kůží na trh, jak se říká, pokud se veřejně nějakým způsobem projevuje. Vždy se najdou ti, kteří chytnou za slovíčko, a už se strhne lavina, už to jede. Koule se nabaluje a spadne na vás. Prásk!!
Mnohdy si člověk klade otázku, jestli se nemá na všechno vykašlat. Třeba si dát sklenku dobrého vína s přáteli, kteří za to ještě stojí.
Tuhle mi jeden známý říká: „Já bych ty lidi, co se jen strefují, nevydejchal.“ Jo tak to si člověk opravdu musí ujasnit. Co chce a co je ochoten dát.
Ale co všechno v životě člověk musí ustát? Neurvalého souseda, který škodí, jak se dá? Šéfa, který si na nás hojí vlastní mindráky? Zradu nejlepšího přítele? Také faleš, závist, zlobu lidí, kteří se v životě nedokázali najít a viní z toho druhé? Člověk musí ustát ale i jiné věci. V mém případě smrt maminky, která byla hodně nemocná a já jsem se na to musela každý den dívat. A když zemřela, odešlo kus mne, odešla jsem skoro celá, ale musela jsem se s tím vyrovnat. Smrt dítěte. Protože vím, jak to bolí, nikomu bych to nepřála. Bolí i ta zrada nejbližšího člověka, ale proti tomu předchozímu ještě nejmenší zlo. Člověk musí vydržet hodně. Nehodlám nikoho dojímat, to je prostě fakt.
Jednou mi známá na otázku, jak se má, odpověděla: „Špatně, ale dobře to snáším.“ Ano je umění snášet špatné, je umění naučit se žít ve světě lidí, kteří vám nikdy nic neodpustí a zasadí ránu při první příležitosti. Je opravdu těžké bojovat a jít dál i přes všechny možné překážky, ale nic jiného člověku ani nezbývá. Jinak je odsouzen k nelehkému životu a v tom nejhorším případě k vlastní záhubě. Před dvěma lety jsem se s jedním takovým loučila na pohřbu. Výborný kamarád a bezvadný člověk, moc slušný. Nevydržel tlak a rozhodl se odejít dobrovolně, vzdal to. Nad jeho rakví plakalo jeho 12 dětí. Příliš dobrý, příliš slabý.
Přiznám se, že i já mám chvíle, kdy bych nejraději se vším praštila. Častokrát jsem si v životě nabila pusu, ale nikdy jsem nezůstala dlouho ležet, to není můj styl.
Ráda bych s vámi více diskutovala, ale zatím to není příliš možné. To snad aby si někdo nemyslel, že kašlu na jeho názor. Snad později, doufám.
K mému poslednímu článku. Pro chápavé. Banány pro mne nejsou žádným měřítkem. Nebydlela jsem v Praze, ani jiném větším městě, dokonce ani menším. Mezi městem a vesnicí, zvlášť nějakou zapadlou o pár číslech byl opravdu rozdíl. Na Vánoce neupečete z jednoho másla moc, a proto se muselo objednat, stejně jako to kakao. Na lístky sice nebyly, ale psal se seznam. Nemám důvod si vymýšlet. Situace se časem zlepšovala. Ono když jde o ty banány, my jsme na ně ani nebyli moc zvyklí, na vesnici bylo vitamínů na stromech a v lese dost, nám to stačilo a líp chutnalo. A vůbec, můžeme si hezky všechno rozpitvávat a bavit se donekonečna. Někdo snad má ten čas. Já ho hodlám trávit i lépe, než slovní kopanou.
Ono slovíčkaření, to je nějak naše. Bohužel. Mnohdy čtu na blozích pěkné články, humorné i na zamyšlení. Pak se člověk omylem dostane ke komentářům a nestačí se divit. Člověk se vlastně ani zamýšlet moc nechce, potřebuje rýpat – do všeho a do všech. Není to škoda? Není to trochu málo?
Je umění brát věci v životě s nadhledem. Naučila jsem se schopnosti orla. Když chce, vznese se vysoko nad vrcholky hor, až k mrakům, kde na něj nikdo nemůže, kde má ten potřebný nadhled.
Znáte to o člověku, co má „šipku“?
Ten, kdo ji má, dokáže napsat článek a ten, kdo ji nemá, napíše kritiku.
Mějte se pěkně. Já jdu raděj na tu sklenku.
Ještě jednou o slovu. Cokoliv chceš říci jiným, řekni nejprve sobě. Gracián Baltazar
Další články autorky
Banány došly
Svět chce být klamán
Mám ráda řeku
Tady pohřební služba
Síla vůle
Zlo v oběhu
Horolezec či "pseudohorolezec"
Citové konto
Malý velký muž
