Tak jsem se dřív trápila. Co mi kdo řekl a neřekl, co mi kdo vyčetl, kdo mi vynadal, kdo mě ignoroval a jak jsem se měla chovat já. Míša mi řekla, že se přetvařuju, Eva zase, že jsem moc vážná a Vlasta dokonce, že jsem nafoukaná. Mirka se urazila, že jsem si s ní málo povídala.
Profesor na vysoké škole mi řekl, že se mám vdát, mít děti a vůbec nestudovat. Říkal to všem osobám ženského pohlaví. Doma byl pod pantoflem a ve škole si léčil na studentkách mindráky. Kluk mi kdysi řekl, že jsem bledá, mám křivé nohy, malou pusu a nos s plošinkou. No kdybych já měla hodnotit, co měl malého, ale nejsem sketa. Možná trefil nos, ale co, mám ho po dědečkovi. Na dědečka jsem pyšná, tak i na ten nos.
Řeči „kamarádek“ jsem sice, já nána, stokrát obrečela, ale přežila, stejně jako pana profesora. Ještě dlouho jsem se u plotny neohřála. Kluka jsem pustila k vodě, teď mám lepšího. Má rád můj nos a mě celou. Už dvacet let mi říká, že jsem krásná a myslí to upřímně. Já ho za to miluju a nejen za to.
Lidé přichází a odchází, někteří zůstávají. Vše ukáže až čas a potíže. V nouzi poznáš ...
Ženy jsou speciální skupina. Odpradávna rivalitní. To odvěký boj o muže. Říkají si různé věci, pletichaří, intrikují, mluví spolu a zase nemluví. Jak jsou muži ušetřeni. Vyříkají si to v hospodě a jdou domů.
Ženy se pohřbívají hlavně slovy. A tak jsem se zase dozvěděla, jaká jsem, co jsem neřekla a měla říct. Ach, kdo se v tom má vyznat. Leč, jsem už velká holka a nehodlám řešit, co se řešit nedá. Trápit se pro blbosti, když den má starostí i tak dost. A vůbec, co jsou to starosti. Každý to vidí jinak. Třeba pacient na onkologii.
Lidské vztahy jsou často jedno velké pohřebiště. Pohřebiště vlastních bolestí, zášti, omezenosti, nesplněných přání, očekávání, lpění, závislosti, hořkosti, nedorozumění. Jedním šmahem lze odsoudit a zahodit. Ale vztah, který nějakou dobu trvá, se nekončí jedním nedorozuměním, jedním slovem. Nebo...Má zůstat pohřben?
Vše je v hlavě. Falešné představy, konstrukce, sebelítost, neláska. Ale jsme jen lidé. Nelze vlézt do cizí hlavy, každý si v ní musí udělat pořádek sám.
Dnes už se netrápím. Beru věci, jak jsou, nic nečekám a žiju. Pustím si nahlas oblíbenou muziku, tvrdé rockery nebo francouzský šanson, podle nálady. Nechám se unést a už nic neřeším. Život jde dál. Jak zpívá můj oblíbený Freddie: "The show must go on". Ten uměl žít.
A ještě: „Kdybys Jarko, chtěla, klidně se ozvi, ráda tě uslyším. Udělala jsem, co jsem mohla. Dál je to na tobě. Můžeme poslouchat spolu, při sklence vína a říkat si fajn věci a smát se nebo jen tak mlčet a vůbec, na pohřbívání máme času dost. Měj se pěkně.“
Paulo Coelho řekl: „Co záleží na strachu z odmítnutí, na odkládání nějakého činu na jindy, když nejdůležitější ze všeho je žít naplno a s radostí? Teď jsem zavřený v rakvi a je příliš pozdě vrátit se zpátky a prokazovat odvahu, kterou jsem neměl.“
