Klikatí se v hustém porostu stromů, pomalu a jistě stoupá. Kdo vytrvá, naskytne se mu pohled z dávných dob. Čas se tu opravdu tak trochu zastavil.
Hrčava. Obec rozprostírajíc se v nejvýchodnějším cípu České republiky, vklíněna mezi Slovensko a Polsko. Jako jediná hraničí se dvěma státy. Hrčavští mají pole na Slovensku a v Polsku, Slováci a Poláci zase na Hrčavě.
Nářečí je ovlivněno slovenštinou, polštinou, němčinou. Místní se však hlásí k české národnosti a nenajdou se tu ani dvojjazyčné nápisy, typické pro okolní obce. Hrčava je nazývána „malou Prahou“.
Pašeráctví je historií, atmosféra vesnice s několika roubenými chalupami však zůstává. Trochu tajemná, trochu nedostupná. Obec byla do roku 1965 bez silnice. Poměrně odříznuta a zároveň chráněna před okolním světem. Nezaměstnanost je vysoká, místní si však nestěžují. Snaží se žít, na Hrčavu jsou hrdí.
Půvabnou Hrčavu si oblíbila i babička herečky Jany Hlaváčové. Zamilovala si ji natolik, že pořádala sbírky na podporu této obce a později si tu přála být pochována.
Pro mne, rodilou a hrdou „Šumavandu“, nebylo jednoduché začít v tomto kraji. Kdo nezažil, těžko chápe, může si domýšlet. Jednou mi kamarádka řekla, proč si někdy neužiju exotiku. Moře mne neláká. Nejraději se vracím domů. Čím déle a dál je člověk od domova, tím více ho to táhne zpátky. Mě dvojnásob. Ideální dovolená je v hloubi šumavských lesů, zamilovaná řeka Otava a Vydra, košík plný hub, východy slunce, které jsou na Šumavě jiné. A exotiky, té mám ve Slezsku dost. Pochopit tenhle kraj, jeho obyvatele, způsob myšlení, to je docela oříšek. Ani po 15 letech si netroufám tvrdit, že všechno znám a všemu jsem přivykla. O to ani nejde. Jedno už ale vím. Život tu byl tvrdý a je stále. Lidé musí bojovat dnes a denně o svoje místo na slunci. Možná jsou zhrublí, mají zvláštní způsoby a naprosto specifické nářečí. Avšak pod zdánlivě tvrdou slupkou „cudoka“ (divňase) se skrývá duše dávného horala s velkým srdcem.
Mám ráda východy slunce. Jak se pomalu probouzí, zvolna zvedá k obloze a prozlatí ráno. Tady na východě vychází slunce o něco dřív, než u nás na západě. A tak si vzpomenu na domov, na tátu a říkám si: „Posílám ti slunce, měj krásný den.“
Dokonalé dílo přírody
Autor textu a fotografií
