Křik není argument

Kdo nemá slova, komu chybí argumenty, křičí. Kdo se bojí, chce zastrašit či zranit, křičí. Křik je prázdný, neužitečný, k ničemu. Mnohdy působí, ale jen na chvíli, než si okolí zvykne a pak takového „ukřičence“ přestane vnímat a hlavně brát vážně. Takový člověk je nepříjemný, především však nepoužitelný.

Lino Ventura, rodným jménem Angiolino Giuseppe Pasquale Ventura se narodil 14. července 1919 v Parmě v Itálii a zemřel 22. října 1987 ve Francii.
Ač pocházel z italské Parmy, už od osmi let žil s rodiči v Paříži. Jeho otec krátce poté rodinu opustil, Lino zůstal sám s matkou. Měli to velmi těžké, ale o to více Lino svoji maminku za její obětavost miloval, až do konce života. Sám zažíval krušné chvíle mezi vrstevníky, přistěhovalce v té době nikdo nevítal a děti, ty jsou hodně kruté. Lino to často v rozhovorech zmiňoval, dobře věděl, o čem mluví. Odpustil, ale nikdy nezapomněl.

A nikdy nezahořkl.
Lino, jak mu jednoduše říkali, si zahrál mnoho drsňáků. Hrál role záporné i kladné. Byl velký sportovec. Mistr Evropy v zápase ve volném stylu pro rok 1950 ve střední váze. Nepřehlédnutelný muž s přísným výrazem, ale nesmírným klidem, skrývajíc citlivou duši.
Sport ho naučil disciplíně, sebekázni a především ho naučil prohrávat. Umět prohrávat je v životě důležité. Prohry jsou další velkou výzvou v životě.

Světová rekordmanka ve skoku vysokém Blanka Vlašić řekla: "Žádné vítězství vás nemotivuje tak jako pořádný neúspěch."
I když vypadal Lino drsně, vůbec takový nebyl. Měl velmi klidný soukromý život, žádné skandály. Miloval svoji ženu a děti. Měl rád dobré jídlo, velmi rád vařil, měl kultivovaný projev a velkou dávku pokory.

Pod rouškou „drsňáka“ se skrýval člověk s hlubokým vnitřním životem, rozvahou, svoje city střežil pečlivě, „nerozdával“ všem na potkání.
O Linovi bylo velmi známo, že nesnášel křik. Neměl ho nikdy rád, sám nekřičel. Uměl se perfektně ovládat. Věděl, že křikem se stejně nic nespraví. Neměl rád ani násilí. Jako mladý dezertoval z vojny.
Mám ráda Lina Venturu. Nejen pro jeho nezapomenutelné role. On nemusel moc hrát, za něj hrálo jeho tělo, gesta, mimika, oči. Vážím si ho jako člověka. Člověka pevných zásad, člověka, který věděl, co chce a co nechce a především člověka, který nikdy nekřičel.
Nekřičet. I když se to zdá jednoduché, není to tak. Někdy mám také chuť křičet a někdy se prostě neudržím, to už ale musí být. Jenže pak si vzpomenu na Lina, na všechny lidi, co se umí ovládat, a trochu se zastydím. Křik opravdu není argument. Ale na druhou stranu jsme jen lidé a tak chybujeme.
Chybou je jen opakování chyb.
Herci jako Ventura, Gabin, Tracy, Hrušínksý, Kemr nebo Čepek mne nikdy neomrzí. Tito herci ani nepotřebují dlouhé texty, moře slov, za ně mluví jejich gesta, herecké výkony, které přežívají a hlavně ty jejich oči, které říkají vše.
 
Oči jsou přeci oknem do duše.
B. PASCAL ŘEKL: "KDYŽ JSEM NĚKDY POZOROVAL LIDI HNANÉ NEJRŮZNĚJŠÍM NEPOKOJEM, ČASTO JSEM SI ŘÍKAL, ŽE VŠECHNO NEŠTĚSTÍ ČLOVĚKA POCHÁZÍ Z TOHO, ŽE NEDOKÁŽE SETRVAT SÁM V TICHU A POKOJI."
Další články autorky

Homo homini lupus - člověk člověku vlkem

Každý ve svým ghettu

Svět chce být klamán

Mám ráda řeku

"Tady pohřební služba"

Nejprve myslet, pak konat

Emoce a nemoci