Když se to stalo, byl sám

Pracoval v kancelářském boxu Hewlett-Packard. Brzy ráno tam v osamělém klidu pročetl technické časopisy, prostudoval návody k čipům a v hlavě připravil konstrukční návrhy. Po práci jel domů sníst rychlý polotovar a pak se vrátil do práce, kde byl konečně zase sám. Období klidných nocí a osamocených rán popisuje jako „největší jízdu“. Dne 29. června 1975 přišel den „D“.

Dokončil stavbu prototypu stroje, ťukl do několika kláves a na monitoru se objevila písmenka! Průlomový okamžik. Byl při něm úplně sám.

Hodinám práce ve firmě předcházelo mnoho jiných. Studium odborných článků a neustálé zkoušení. Nenápadný konstruktér kalkulaček, od tří let posedlý elektronikou. Ještě než sestavil první počítač, prožil, jak později řekl, nejdůležitější večer svého života. To když jednou v noci nesměle vstoupil do garáže podobných nadšenců. Připojil se k partě chlapů, kteří se rozhodli, že z obra, který slouží jen univerzitám a firmám, udělají normální počítač přístupný všem. Nepřišel se bavit, ale dívat. Je nadšen, že se ocitl mezi spřízněnými dušemi. Doma si dělá první návrh počítače s klávesnicí a obrazovkou, jaký používáme dnes. O tři měsíce vyrobil prototyp tohoto stroje a deset měsíců nato společně se Stevem Jobsem založili Apple Computer. Nesmělý mladík Steve Wozniak.

Mohli bychom říci, že Wozniak měl úspěch díky spolupráci ve skupině. Vypadá to tak, ale není. Potřeboval pozorovat, ale jinak měl svůj svět. Skupina nadšenců mu obrovsky pomohla. Ne v tom, že by vytvořil svojí kreativní skupinu, jak je to obvyklé, ale aby mohl uskutečnit svůj sen. Jsme zvyklí na tvrzení, že pro inovaci a úspěch je třeba práce ve skupině extrovertů se společenskou atmosférou. Wozniak pracoval sám. Nesmělý, ale nadšený introvert, jdoucí pevně za svým cílem.

Dětem, které touží vytvořit něco velkého, řekl a dal tuto radu:
„Většina vynálezců a techniků, s nimiž jsem se setkal, jsou jako já – stydliví, uzavírajíc se do své mysli.  Velká většina jsou téměř jako umělci. Nejlépe pracují o samotě, kdy mohou mít kontrolu nad prací, bez dalších lidí, kteří by vynález upravovali. Pokud patříte k těmto technikům, kteří jsou vynálezci a umělci v jednom, pak – pracujte sami! Nejlépe budete schopni navrhnout revoluční výrobky a zařízení, budete-li na nich pracovat sami. Ne v nějaké komisi, ne v nějakém týmu.“

Společenští extroverti mají zelenou, na rozdíl od nesmělých introvertů. Klade se důraz na týmovou práci, společenské vystupování, schopnost práce ve stresu, vše pro rozvoj firmy.

„Buď více aktivní, komunikuj, bav se ve skupině, buď odvážná a budeš úspěšná, buď průbojná a budeš bohatá, emoce pryč.“ Kolik takových a dalších slov jsem slýchávala stále dokola. Jako silnému introvertovi mi to nebylo zrovna příjemné, ale přežila jsem to. Chápu, že to někteří mysleli dobře, chápu, že to někteří prostě nechápou. Dnes už mi to nevadí. Jsem svým pánem. Nepotřebuji, aby mi někdo říkal, co mám dělat a musel mě kontrolovat, jestli dělám a jak. Pravidla si určuji sama, s výhodami i důsledky. Nemusím se přetvařovat a dokazovat, že jsem schopná pracovat v týmu a ve stresu a pod tlakem a pro firmu i život položím.

Říká se, každému jeho nebe. Já jsem to svoje našla, jako třeba Wozniak a jiní. Své by mohl vyprávěti Steve Jobs, ale už bohužel není mezi námi. I proto nemá cenu se trápit. Život letí, tak proč si ho znepříjemňovat. Děkuji Susan Cainové za její skvělou knihu Ticho. Mě, introverta, naprosto strhla, rozesmála, nedala dva dny klidu, než jsem ji přečetla, ale především potěšila, že snad opravdu nejsem podivný nespolečenský blázen.

Boj s vlastním tělem

Je libo chléb?

Przniči lidských životů

Meryl Streep nezklamala