Kdo se směje naposled…

O mém dědečkovi by se dala napsat kniha. Všichni ho měli rádi. Mírumilovný člověk, nikomu neškodil. Měl rád humor, dobré jídlo, svůj klid a nás. Čtyři neposedné vnuky. Hrával s námi polštářovou válku, dokud nezasáhla babička, chodil po okolních lesích a učil, jak se chovat k přírodě.

Večer rozvěšoval na topení mokré ponožky a poctivě dělal chlebíčky. Každou neděli nás brával do města a kupoval nekonečno kopečků zmrzliny, která tenkrát chutnala úplně jinak. Starat se v sedmdesáti letech o čtyři klacky skoro celé prázdniny? Chtěla bych mít jednou tolik energie.

Nikdy neprotestoval, když ho babička pro něco poslala, "odskočil" si rád, hlavně když se sousedka přišla zeptat, jestli něco nepotřebují, že jde zrovna kolem. „Jo akorát tak, přišla vyzvídat“, věděl děda a šel na půdu. Trávil tam chvíle klidu nad starými fotografiemi a hlavně mapami, ty miloval. Pečoval o sady s rýsovacími potřebami. Rýsovat a kreslit uměl, písmo měl předpisové. Ale tak už to dřív bylo. Žádná technika, jen ta ruční. Dědeček miloval babičku, byl jí vděčný za všechnu péči. Jak s oblibou říkával, zachránila ho před jistou záhubou. Spálil i vodu na čaj, vaření se omezovalo na chlebíčky. Babička byla rázná a praktická žena a také velmi pracovitá. Dědeček jí se vším pomáhal a říkal: „Ty moje Ludmilko“, babička mu zase říkala: „Vem si zuby, dědo.“ Ale měli se moc rádi a panovala mezi nimi úcta. Leckomu to dnes může připadat směšné a přeci není. Když byla válka, dědeček trávil celé dny v práci, jako traťmistr byl neustále v nebezpečí. Babička se starala o vše ostatní. Žili v souladu.

Dědeček, jak jinak, miloval vlaky. Kdekoliv dnes slyším v dálce známé dunění, vzpomenu si a také si říkám, jak by chudák koukal na to, kam to slavné dráhy dopracovaly. Byl by asi smutný. Smutných věcí je v životě i tak dost. A proto je lepší hledat to pozitivní a umět se smát.

Jednou nám vyprávěl dědeček příhodu, kterých měl v rukávu vždycky dost. Po válce vezl rodině kufr plný jablek. Každé jídlo bylo tehdy velkou vzácností. Kufr byl dost těžký. Jak vcházel do nádražní haly, vysmekl se, otevřel a jablka se rozkutálela po nádražní hale. Zdrcený dědeček je začal rychle sbírat. Lidé ochotně pomáhali, jen jeden starší pán dostal obrovský záchvat smíchu. Do doby, než mu vypadla zubní protéza. Můj, jindy velmi slušný a zdvořilý dědeček, jen suše poznamenal: „Tak a neválí se tu jen moje jablka, ale i tvoje zuby.“ Ten pán už se nesmál, musel je rychle hledat. Inu ne nadarmo se říká: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejvíc.“

Dědeček byl vděčný babičce a já jsem vděčná jim oběma. Za všechnu péči, lásku i vzor. Za čas s nimi strávený. Tím spíš, když jsem, ne jednou zažila, a těžko bych tomu věřila, kdybych nezažila, kdy se objeví vnuci v době vyplácení důchodů. Přinesou trapnou maličkost, zato si odnesou důchod a za měsíc ahoj. Myslí si, že jsou zase o něco bohatší, ale přitom jsou stále chudší a chudší. Jen o tom neví.

Jak zhubnout a udržet si váhu

Džentlmen jako opak frustráta