Jsem trochu v rozpacích nad reakcí na článek pana Matějky „Jak zlikvidovat lidstvo“. Se vší úctou k panu Krausovi, stejně jako ke všem lidem, věřícím i nevěřícím.Rozdíly v názorech na víru tu byly a budou. Každý člověk má svoji víru stejně jako právo na názor. Jenže to není tak jednoduché, jak se zdá.
Potkala jsem v životě falešné a zlé nevěřící, stejně tak i falešné a zlé věřící. Co je to víra? Víra v Boží existenci, znalost bible, účast na bohoslužbách, modlitba, …? Víra se přeci nedokazuje. Tu má člověk v sobě a nepotřebuje to ani vytrubovat do světa. Víru člověk dokazuje způsobem života. Ale to neznamená, že nikdy neřekne špatné slovo, nezamračí se na sousedku, nesmýšlí špatně o svém kolegovi, nedá pohlavek dítěti, když je třeba.
Znám dost lidí ze svého okolí, kteří jsou dobrými lidmi. Dělají si svojí práci, nepodráží známé, nekradou, jsou milí k ostatním, vychovávají svoje děti, jak nejlépe umí. A nejsou věřící. Na druhou stranu jsem poznala věřící, kteří se usmívají jen navenek, ale co si myslí doopravdy? Mnohdy jsou to fajn lidi, jenže je jim neustále opakováno, co všechno je hřích a tak raději nastaví tu druhou tvář, nechají bít svoje děti jejich spolužáky, nechají dojít nemoc dítěte daleko, protože alternativní medicína, která třeba může pomoci, je špatná…no nevím. I tito lidé závidí, pomlouvají, nemají pokoru.
Několikrát se mi stalo ze strany věřících nemilého připomenutí, že jsem "vlahá" a kdyby jen to. Tady už chybí pokora. Odrazuje mne to a mrzí. Nerada něco lidem dokazuji, musí to ze mne cítit sami.
Ale asi by tu byl člověk hodně dlouho, pokud by se pořád dohadoval, kdo a co je lepší, o to nejde.
Nechci se nikoho dotýkat, nemám ani ráda konflikty a vyhrocené situace. Vyhýbám se jim, co to jen jde. Ovšem byla bych pokrytec, kdybych na rovinu neřekla, co si myslím, nevyslovila svůj názor.
Můj názor je ten, že víra někdy příliš svazuje. Víry jsem se vlastně dotýkala v mém posledním článku o Arnoštu Lustigovi. O člověku, který se netajil, že je vlastně obojaký. A jeho maminka se po válce nemodlila vůbec potom, co zažila v Osvětimi. Denně se musela dívat, jak v několikametrových jamách pálili Němci nemluvňata ještě v zavinovačkách. To řekl Lustig.
Lustig také řekl: „Kdybych šel až na nejzazší okraj upřímnosti, musel bych se přiznat, že zůstávám nerozhodnut. Je to opatrnost? Abych se nerouhal, je-li Bůh, anebo abych nežil v omylu, není-li? Lidé se v nouzi dovolávají Boha. V Osvětimi jsem viděl, že ztrácí naději i ti nejpobožnější. Víra jim nepomohla, spíš přitížila, protože je oslabila falešnou nadějí. Tam byla užitečnější beznaděj než naděje, protože ta přiměje vzít do ruky kámen, nebo kousek svého osudu, zatímco naděje uniká do ztracena, nevyplněna, marná. Rabín není Bůh, nýbrž pouhý rabín. Ale rabín, který ukradne poslední kousíček chleba, připomíná přinejmenším náboženství. Jistě, hladem šílený rabín není vinen více než ti, kteří ho, stejně jako miliony jiných, nechali vyhladovět k šílenství. Hlad je předpokoj šílenství. A choromyslní nejsou zcela zodpovědní za své činy. Ale nerad bych urazil i toho posledního, který věří. Nemění se to věkem. Ale ještě není všem dnům konec.“
V životě se potkáváme s různými lidmi. Věřícími i nevěřícími. Někteří jsou dobří a jiní ne. Proč? Protože to je o srdci. To je můj názor. Není to ani tak ve víře člověka, jako o jeho SRDCI. Buď je naplněno láskou a pokojem nebo není, je v něm střepina a pak takový člověk jen něco hraje, ale to se stejně časem pozná. V nádherném starém filmu Lawrence z Arabie odpovídá herec Alec Guinness na otázku, proč má tak rád poušť: „Protože je tak čistá, tak čistá.“
Buď jsme čistí, nebo ne. Neznamená to, že bychom nedělali chyby a měli patent na rozum, ale naše úmysly a svědomí jsou čisté. Můžeme stát zpříma a pevně se dívat člověku do očí.
A ještě něco. To, že nějaké dítě bouchne kyblíčkem souseda na pískovišti z něj budoucího násilníka nebo bezvěrce nedělá. Je to docela běžný jev, děti se učí. Děti jsou různé a formy projevu chování také. Některé raději v koutě si soukromničí a jiné už to dirigují odmala. Je jen na duchaplné a milující mamince, aby svému dítěti vysvětlila, co se dělá a co se nedělá. Viděla jsem hodně nevychovaných křesťanských dětí, stejně jako i nevěřících. Vychovávat není snadné.
Na závěr: „Kdoví, čím vším je člověk předurčen. Důležitý je pocit. Asi bychom měli začít každý od sebe.“ I tohle řekl Lustig.
Takže každý od sebe.
Další články autora
"Život není to, co chceme, ale to, co máme"
Hyeny v lidských podobách
Džentlmen jako opak frustráta
Život je nespravedlivý
Hluboké člověčenství
Homo homini lupus - člověk člověku vlkem
