„Nech to být, to se stává, kdekdo bral míň, než dává, vždyť i tvá hořká káva dá se pít…“ Moje oblíbená písnička od skupiny Olympic.
Včera jsem měla den blbec! Už ani nepamatuji, kdy jsem takový měla. Naučila jsem se totiž - házet za hlavu – neřešit – nechat věci utřepat – nechtít – nečekat – být v klidu – naslouchat a pít i tu hořkou kávu, když je potřeba. Nějak pak všechno líp snáším.
Člověku se hodně uleví, když se naučí brát život z té lepší stránky a ještě víc uleví, když pochopí, že nelze nic řešit s „blbcem“. Srážkám se člověk nevyhne, občas nás pěkně smetou z „hlavní silnice“. Uf, pak se vyhrabat z pangejtu a znovu postavit na nohy a přitom dávat pozor na možné další „blbce“.
Jde o to, jestli je člověk někdy nepřitahuje. Musím se nad tím zamyslet. Já na ně měla magnet už od rána. Sprdnul mě soused, obtěžoval „neznámý“ přes telefon, málem přejel řidič, když jsem jela na kole, v obchodě sprdla prodavačka. Kromě toho já blbec jsem na sebe vyklopila zmrzlinu a šlápla do psího exkrementu. Cítila jsem se jako papiňák, avšak s americkým úsměvem, hlavně zachovat dekorum.
Šla jsem si pro kolo a chtěla všemu a všem ujet. Přihnala se ke mně žena a začala nadávat, co si tam tak blbě stavím kolo. Domů jsem jela v mrákotách a jako závodník. Krev v žilách, výraz šílence, americký úsměv tentam, div, že jsem neskončila pod náklaďákem. Cestou mě napadlo, že by to nebylo špatné místo dopingu. Nechat se pořádně na...t, a pak dupnout do pedálů. Hotová Tour de France.
Jízdou jsem se docela uklidnila, životní funkce se stabilizovaly. Rozhodla jsem se jinak. Šla s manželem na procházku, potěšila syna, pochválila sousedce zahrádku, napsala kamarádce k narozeninám, uvařila všem dobré jídlo a večer si dala šálek oblíbené kávy. A vůbec nebyla hořká.
Nechtěla bych zorvna skončit jako známá, která si už třicet let stěžuje, že jí šéf nazval skotem samičího pohlaví. To sice není zrovna lichotivé, ale co s tím? Když to bude pořád opakovat a stěžovat si, pak jím asi je. Jsme lidé a chybující. Řešení existuje. Pustit to z hlavy a pustit si dobrou muziku. Ta se dá vypnout, sousedka ne. Vzít na klín psa, bude vděčný a rozhodně nám nevynadá. Nalít si sklenku dobrého moku a zazpívat: „K čemu ty vrásky, k čemu ty můry, k čemu ty stíny, k čemu ty nářky...? Nech to být!
V nouzi poznáš přítele
Rozdíly mezi námi
Mít se dobře i ve stáří, důchody nebudou
