Houfem ovečky…

Doba klade nemalé nároky. Nejen na vzdělání. Z nabídek práce získá jedinec dojem, že by měl vykazovat znalosti a zkušenosti hodné poradce prezidenta republiky. Přitom skutečnost je mnohdy jiná. Jak říkám s oblibou: „Všechno je jinak.“

Jistě to neznamená, že by na sobě člověk neměl pracovat. Jen těžko se dobíhá rozjetý vlak.

Doba však v mnohém přeje extrovertům. Snadno navazují vztahy, mají spoustu přátel, kontakty sbírají jako známky, mají energie za dvacet a celkem nic je nerozhází. Mají zelenou. Introverti vedle toho vypadají jako podivíni a tak trochu neschopní, ušlápnutí vzadu něco studují, neperou se o slovo. Týmová práce není pro ně to pravé, upřednostňují klid, potřebují čas. Zato jsou empatičtí, velmi zodpovědní a koncentrovaní. Pro firmu by dýchali, bohužel ne každá to ocení.

Není lehké žít mezi extroverty. Je jich většina a „patří“ jim svět. Člověk je za věčného „divňase“, že nerad chodí do společnosti, na zábavy, návštěvy či večírky, moc nemluví a nejraději si pořád něco studuje nebo čte. Když už rozhovor, tak s jedním člověkem, na povrchní tlachání moc není.

I tak jsou známy příběhy lidí, kteří byli velkými introverty, a přesto se stali velmi úspěšnými.  Albert Einstein, Craig Newmark, Steve Wozniak, T. S Eliot, Eleanor Rooseveltová a další. Proč?

Einstein řekl: „Jsem kůň stvořený pro jeden postroj, ne pro tandemovou nebo týmovou práci, protože dobře vím, že mám-li dosáhnout konečného cíle, je zásadní, aby myslela a velela jedna osoba.“

Po letech vnitřních rozporů jsem se naučila brát takovou, jaká jsem. Nehodlám už ze sebe dělat jiného člověka jen proto, abych udělala radost některým jedincům, kterým ani nejde o mou osobu či o to, co cítím, ale spíš o to, co velí svět. A svět velí, že bychom měli jít s davem, jako poslušné stádo. Nevybočit a nechovat se „jinak“. Babička musí mít šátek a pletení, dědeček hůl a ustaraný výraz, šéf se musí tvářit naštvaně, rodiče ustaraně, úředník důležitě a lidé, které potkáváme každý den v dopravních prostředcích a na ulici jako leklá ryba.

Na druhou stranu. Za kamarády extroverty jsem vděčná. Mají svoje kouzlo. Jsou pro mě inspirací, nábojem, něčím, co mi trochu chybí a co můžu od nich nasát. Mají elán, dobré nápady, nebojí se a berou věci s větším nadhledem. Umí potěšit i naštvat, ale i to je potřeba. Motor života. Sama sobě jsem někdy protivná věčným hloubáním a samotou a tak jsem ráda, když mě z toho kamarád extrovert vytrhne. Musí se také žít. Svět by byl pěkně nudný, kdyby všichni byli stejní.

Vystoupit z davu, zaplatit cenu, ničeho nelitovat, snad jen prodepkovaných  a promarněných dnů. Každý denně platíme. Někdy se přeceňujeme, jindy podhodnocujeme. Sami si stanovujeme cenu, svým životem. Kdo chce, pochopí, kdo nechce…

"Velikost není v tom být tím či oním, nýbrž být sám sebou", S. Kierkegaard

Kde leží ráj

Sebeúcta, nejúčinnější dieta

Když se duše hádá s tělem