„Darujte holoubkové, sestřičky, bratříčkové,

almužničku hoďte mi, pánbůh se vám odmění. Darujte sirotkovi ubohému, prokřehlému, hladovému, chudáčkovi, žebráčkovi slepému, chromému, hluchému…“. Vtom žebrák uvidí Ivana s medvědí hlavou a začne utíkat. Už není slepý a chromý. Kdo by neznal scénu z klasické pohádky Mrazík.

Někdy mám pocit, že jsem se ocitla v Mrazíkovi. Jedno docela malé náměstí. Jeden potřebuje něco vyřídit a nakoupit. Nelze minout „človíčka“, který strčí pod nos krabici s hadrovými panenkami a jede jako kolovrátek. Člověk se cítí téměř pronásledován. Našli někde prosťáčka a řekli mu: „Dáme ti práci, budeš hodně důležitý!“ A on je tak rád a strhne se. On za nic nemůže. Běhá dál neúnavně po náměstí a vrhá se po lidech.

Kde jsou ti, co mu nalili do hlavy, aby celý den obíhal náměstí a přepadával lidi ze zálohy? Jednou jsem se rozhodla. Na základě informací u zakoupené panenky jsem se dala do pátrání. Labyrint odkazů a nic neříkajících informací. Přesné částky, jejich konkrétní využití a kdo za to zodpovídá? Nic.

Bývala jsem naivní. Jako studentka jsem na hlavním nádraží věnovala prosící Romce s miminkem poslední drobné. Pro mne hodně peněz, ale pro ni? Záhy jsem pochopila. Vzala je a vztekle hodila, rozletěly se po hale nádraží. Zapomněla jsem. Platila jsem opět všelijaké složenky. Hladovějící v Africe, opuštění sirotci, balíčky na Ukrajinu, psi v útulku. Koupila jsem balík pohlednic malovaných postiženými lidmi. Výtěžek? Zneužili chudáky a zmizeli s penězi. Jednou manžel řekl: „Dost!“ Poslední kapka přetekla před pár lety. Šla jsem za kamarádkou, která pracuje jako účetní na faře. Objevila se tam romská žena s klukem, asi sedmiletým. Skuhrala, jak má těžký život s nemocným chlapcem. Byla jí nabídnuta pomoc, ne ta finanční. Po neúspěchu obrátila a rozlítila se. Z křesťanů rázem udělala hnusné jehovisty, div ne rasisty nebo nacisty, mlela páté přes deváté. Začala jsem se raději sbírat k odchodu. Střetli jsme se na chodbě. Její, evidentně narušený syn, mě najednou vší silou praštil do břicha se slovy: "Bílá svině!" Dlouho jsem měla šok. Byla jsem v sedmém měsíci těhotenství!

Přiznávám se, že jsem vyrostla ze sbírek, kupování panenek na ulici, placení pochybných složenek. Na pomoc rakovině? Často jsou to ti, kteří nemají nazbyt a přispívají. A vedle toho se tuneluje jedna nemocnice za druhou, ubývá oddělení, lůžek, přibývá stále dražších léků, chronicky a těžce nemocní mají utrum. Uzavírají se nevýhodné smlouvy. Člověk platí pojištění celý život a nakonec z toho vůbec nic nemá, jen nervy. O důchodech nemluvě. Stát počítá s tím, že žádné nebude vyplácet, dřív lidi svojí politikou zlikviduje.

Nedávno mne jeden známý, zaměstnanec velké farmaceutické společnosti, usadil slovy: „Pomoc dětem v Africe? Na tu nevěř. Jsou to jen reklamní triky.“

Povodně, rok 2002. Skupina lidí se rozhodne pomoci postiženým. Pošlou peníze, ale nedostanou se do těch správných rukou. Vypařily se, odplavaly s vodou? Ne. Zase se našel nějaký vykuk, který těží z neštěstí druhých. Možná si za ně a za jiné pořídila byt dcera jednoho obecního starosty. Provalilo se to náhodou. A pak se někdo diví, že lidé nevěří. Dnes už nedám na ty, kteří tvrdí, že je to jen výmluva „žgrdů“, kteří myslí jen na sebe. Pomůže-li člověk druhému, pomůže i sobě, má dobrý pocit, to je jistě pravda. Pomáhám ráda, ale po svém, dnes už si vybírám.

Věřím v sílu okamžiku. Když se do vytopeného domu zoufalé učitelky přihrne celá třída s prostředky, smetáky, jídlem, dobrou náladou a nezištnou pomocí. Věnují čas, peníze, svoje srdce. Občas banda výrostků, co leze na nervy, ale dokážou se spojit. Věřím, že spousta lidí pomáhá, aniž o tom okolí ví, zcela nezištně a bez humbuku kolem.

Nelze házet všechny do jednoho pytle. To jistě ne. Ale lze se lidem divit, že nevěří, že jsou skeptičtí?

Lidské duše na ulici

Sluneční záření a člověk