„Mami, jdu se projít“, povídá mi k večeru dcera. Spíš randka, slyšela jsem její mobil. Večer, píp sms a dcera potřebuje na čerstvý vzduch. „Za hodinu doma“ říkám, aniž zvedám hlavu od počítače. Píšu, nevnímám čas, ale vnitřní mi říká, že hodina je dávno pryč. Dcera zrovna přichází, má štěstí.
Vybavuje se mi vzpomínka na mládí. Můj táta je bezva, nejlepší na světě. V telecím věku jsem měla poněkud jiný názor. Táta je autoritativní typ, nelze s ním diskutovat. Je schopný, na co šáhne, to mu jde. Jak mohl mít tak neschopnou dceru, že by záměna v porodnici?
Poslušnost byla samozřejmostí. Kromě toho – zdravit nahlas, mluvit zřetelně, nesmát se jako debil, pevný stisk ruky. Odpovídat slušně, leč věcně, nekecat se zvědavou učitelkou, ještě zvědavější sousedkou, kdejakým hňupem na ulici. Artikulovat, chovat se distingovaně. Dbát slov soudruha Lenina: „Učit se, učit se, učit se“, nedělat kraviny, rozvíjet ducha a tužit tělo pravidelným pohybem. Studium-práce-pohyb a tak dokola. Jak já záviděla holkám, které se mohly jen tak poflakovat. Dnes? Občas mi dcera říká: „Mami, ty jsi jako děda, to je hrozný.“ Hm, musím se zamyslet.
Můj táta měl docela jasnou představu o mém partnerovi. Charismatický intelektuál, nejlépe primář světoznámé kliniky, případně člen filharmonie. Zkrátka žádný blbec. Doktor vede. Má peníze a všichni se před ním posadí na zadek.
Všechno mělo být jinak. Zamilovala jsem se do barmana! Z kritérií mého táty, jejichž výčet by vydal na dlouhý seznam, nesplňoval snad vůbec nic. Asi proto mi tááák imponoval. Nespoutaný, pohodář, kouřil si svoje Camelky a Gitanky, večer se zásobil videokazetami a dobrým pitím, noc byla dlouhá. Často zval kámoše, míchal jim drinky, hudba na plné pecky, život je fajn. Dělal si, co chtěl, mluvil si, co chtěl. Vysmátý, s ničím si nelámal hlavu. Učení, práce, pohyb? Můj táta by řekl: „Naprostý hňup, ignorant, smích ala kobyla, chování nevhodné dalšího komentáře.“ Zkrátka zjev.
Z pochopitelných důvodů jsem trvale odmítala návrh, že nás poctí návštěvou. On to nechápal, já měla jasno. Ti dva se nesmí setkat! Můj táta a barman! Jednou jsme měli zasloužilou nedělní siestu po víkendovém maratonu na chalupě. Naši usrkávali kafíčko a já předstírala čtení. Náhle se u branky rozštěkali psi. Stál tam „barman“! Udělalo se mi nevolno a to už se blížil táta. Barman k němu spontánně přiskočil, nasadil kobylí úsměv a místo podání ruky vrazil do ruky láhev čehosi, mamce povadlý karafiát a šel dál, aniž čekal na pozvání! Proboha hřích, vlastně už více! Cestou komentoval: „Supr chalupa, to muselo bejt práce, hm pěkný kytky a nebylo by kafe po tý dlouhý cestě?“ Sledovala jsem mého otce, jak lapá po dechu a vrávorá. V místnosti se chytá stolu a snaží ze sebe vypravit slovo. Já se zase snažím zlehčovat atmosféru, která by se dala krájet, vymýšlím nouzový plán a nouzový východ. Do toho suverénně vstoupí mamka a s humorem sobě vlastním konečně odlehčuje: „Což takhle dát si drink, snad byste nám mohl nějaký namíchat.“ Zcela paralyzovaný otec konečně promluvil: „Já bych si dal snad něco ostřejšího.“ Šel do spíže, pár typických záklonů hlavy…
No samozřejmě barman už je dávno pryč a já také někde jinde. Šťastně vdaná a spokojená. Když tohle četl můj manžel, musel se smát. Tuším, co by řekl. „Tak tohle jestli bude číst tvůj táta, najde několik hrubek, zkonstatuje jako moc dlouhé a slohově nepropracované a vůbec, co mám co psát takové nesmysly.“ A já vím, co by řekl ještě: „Barman nebo inženýr, pořád stejný debil.“ Můj manžel by mohl mít pět doktorátů, stejně by na něm nezůstala nit suchá.
Skořice a hladina glukózy
Tiché rozhovory
O penězích řekli
