Chybí mi tu Herakles

Herakles, syn Dia a Alkmény, projevil hrdinské schopnosti již jako malý, když zadávil dva hady a zabil lva. Těšil se velké oblibě, hrdina nesčetných příběhů. Na příkaz Eurysthea měl vyčistit „Augiášův chlév“. Augeias vlastnil obrovská stáda dobytka, chlévy se nikdy nečistily, mrva se vršila v metrech. Eurystheus nevěřil, že Herakles stáje vyčistí za jeden den, ale ten se úkolu zmocnil se ctí. Odklonil řeky, voda se prohnala stájemi a vykonala práci sama. Herkules neoplýval pouze svaly, byl chytrý a měl svou čest.

Chybí mi tu takový Herakles. Odklonil by řeky tak, aby velká voda spláchla všechny lumpy i s jejich lumpárnami. Žádné vyjednávání, žádné řeči, chození okolo.

Sametová revoluce. Zastihla mě na studiích. Chodili jsme do ulic a s napětím sledovali dění. Euforie i zmatek zároveň. Charaktery se projevovaly naplno. Studenti by se dali rozdělit do čtyř skupin. První, „salámisti“, nic moc neprožívali, ze vzniklé situace uměli těžit. Jeli domů a těšili se, že diplom mají v kapse. „Soudruzi profesoři“ prožívali nelehké časy. Druhá, „nadšení naivkové“, aktivně se zapojovali a ještě aktivněji zapojovali druhé, zaslepeni vírou, jak to odteď bude všechno krásné, Švýcarsko za pár. Třetí, „agitátoři“, ti obratně vyklidili klubovny SSM a vyběhli na Václavák dělat prezenčku. Bedlivě sledovali, kdo kam chodí a kdo ne a proč tam nechodí. Vedli oduševnělé řeči a přitom si stihli dělat „poznámky“. Čtvrtá, „mírně skeptičtí pozorovatelé“. Prožívali tu dobu jako všichni, chodili do ulic ne pro čárku, ale protože chtěli. Účastnili se menších setkání, trochu vyhýbali naivkům snícím o krásném světě za měsíc, dávali si pozor na agitátory a přitom si zachovali odstup a pokud možno zdravý rozum.

Jsem pozorovatel, nepodléhám davu, přílišné euforii či emocím. Táta mě tak vychoval a za to jsem mu vděčná. Jsem spíše skeptik, to se přiznám. Dědeček říkával: „Předčasná a přílišná radost zabíjí.“

Člověk občas čelil námitkám, že je vlažný, málo aktivní, nedůvěřivý, škarohlíd a nevím, co ještě. Já si ale pamatovala, co mi vyprávěl známý, který za komunismu opravoval mercedesy. Moc lidí je nemělo. Jezdili k němu samé špičky té doby, užívali si a měli to na háku. Jeden takový, který se později objevil ve vysoké politice, řekl: „Češi jsou blbej národ, opiješ je rohlíkem.“ Žeby?

Herakla bych poslala do vlády, aby tam udělal pořádný průvan. Žádné řeči a přehazování horké brambory. Pár lumpů načapají, kauza jako ďas a během toho poprasku jiní lumpové zametají cestičky a přemisťují konta do daňových rájů. Chvíli se počká, bublina splaskne a zase se pojede dál. Lež a zase jen lež. Lump lumpem zůstane, zloděj bude křičet, chyťte zloděje a ti slušní na to pořád budou doplácet.

Že bychom opravdu byli tak hloupí a nechali se donekonečna opíjet tím rohlíkem? Věřím, že ne. Přibývá agresivity, zla, špatností. Proč? Je to tak trochu i o nás. Musíme být silní! Silný člověk odolá, sil bude přibývat a s tím sebevědomí. Silný člověk může poslat lumpy do háje. A oni to cítí. Z ratlíka mají všichni srandu, ze lva však respekt. Proč se necítit jako Herakles. Pak i svět nás bude vnímat jinak.

Je třeba na sobě pracovat, je třeba se vzdělávat, zajímat, je třeba hovořit, nebát se, nedat se a umět vystoupit z davu. Možná jsem si právě zadělala na problémy, ale nehodlám pořád držet hubu a krok. Buďto my nebo oni. Jiná cesta není.

Zázrak jménem L-arginin

O čem přemýšlíte, pane Lustigu