Táhne vás to pryč? Jeďte. Rozhodně jeďte.

Rok pobytu v zahraničí s sebou nevyhnutelně přináší řadu pocitů, emocí, zkušeností a vzpomínek. Jiné pocity jsem měla těsně před tím, než jsem na cestu vyrazila, než když jsem se potom domů vrátila. Je to jako cestovat v čase rok zpátky. Život tady rok pokračoval, ale já už jsem se nevrátila na to stejné místo, z jakého jsem odešla. Den cesty, 12 hodin v letadle, pouhý přesun z jedné strany zeměkoule na druhou, ale připadám si, jako bych se vrátila z jiné planety.

Čína je stejný svět, ale jiná realita. Vzpomínám si, kolik obav jsem si s sebou z domu vezla. Před odjezdem byl můj domov moje všechno. Moje rodina, moji přátelé i pracovní kontakty; místa, které znám. Vše bylo teď a tady a já si připadala, že odjíždím na nezvládnutelně dlouhou dobu. Celý rok. Co všechno mi za tu dobu tady uteče? Kolik přátel na mě za tu dobu zapomene? Budu je pak ještě moci nazývat přáteli? Babička s dědou už jsou staří, co když… Takový a podobný tok myšlenek mi tenkrát plynul hlavou. Věděla jsem, že se za necelý rok vrátím, i tak ale loučení kolikrát nabylo podobného rázu, jako by to mělo být už navždy.

A z části také bylo. Vrátil se za mě trochu jiný člověk. Rok zkušeností ze zahraničí vás změní víc, než si myslíte. Když jsem odjížděla, měla jsem z té změny docela strach. Je to obrovský krok do neznáma, do prázdna a do nejistoty. Je to krok do toho jiného světa, zdánlivě za rohem, a přitom tak daleko.

Čína mi nejdříve vzala pevnou půdu pod nohama. Byla jsem hozena po hlavě do úplně nového prostředí. Jazyk už jsem se sice učila dva roky, ale i tak jsem nikomu na ulici nerozuměla. Bývalo mi špatně z místního jídla. Prostředí mi připadalo jaksi špinavé, v ulicích bylo spousta odpadků a ještě více lidí. Často jsem se tam ztrácela. Fyzicky i psychicky. Neznala jsem okolí, často jsem zabloudila a bála jsem se chodit sama někam dál. Lidé vypadali všichni stejně, nedokázala jsem se s nimi domluvit a všichni po mě divně koukali. Byla jsem pro ně atrakce, něco nového, rušivý element, který tam nepatří. Denně jsem potkávala nové lidi, nové známé, ať už místní nebo další přivandrovalce, jako jsem byla já.

Pomalými a nejistými krůčky si ale vybudujete jakousi základnu i tam. Začnete se orientovat na novém místě i v nové kultuře. Vytvoříte si kamarádské a pracovní kontakty. Denně používáte cizí jazyky a potkáváte lidi z různých koutů světa. Každý vám něco se sebe dá a vy se stáváte bohatší. Co večer u piva, to nové zážitky a zkušenosti. Z části si i tam vytvoříte denní rutinu, například chodíte do školy na hodiny čínštiny nebo i vy sami učíte angličtinu. Nikdy to ale nebude ta rutina, kterou znáte z domu. Životní tempo tam nabírá vysokých otáček, lidé kolem vás přichází a odchází. Odjede někdo, koho jste zrovna začali považovat za dobrého kamaráda, a další den už se bavíte s někým novým, jako byste se znali přes sto let.

Po čase vás to může začít unavovat. Tok lidí a událostí, v kterém se jen těžko dá zastavit. Všechno vám začne připadat povrchní a pomíjivé a vy si budete v nejlidnatější části světa připadat naprosto sami. Čína je lákavá země. Ta odlišnost, která vás nikdy nemůže omrzet, vás bude přitahovat jako magnet. Někdy tam budete chtít zůstat navždy. Každičkou buňkou vašeho těla budete vstřebávat všechno  nové a budete se z toho snažit vytěžit maximum. Často ale přijde zlom a vy začnete toužit po klidu a zázemí. Budete Čínu nenávidět a zachce se vám odjet, teď a hned. Už vás nebude bavit, že jste tam něco extra. Že se za vámi lidé na ulici otáčejí. Že se s vámi budou chtít fotit a řeknou si o vaše telefonní číslo. Že se občas stane, že několik dní vůbec nepoužijete váš mateřský jazyk. Chcete být zase sami sebou, takoví, jací se znáte.

Tomuto stavu se říká „China syndrome.“ Pocit rozervanosti, že v jeden moment to místo milujete a za chvíli nenávidíte. A ty pocity se hodně často střídají. Řekla bych, že si tím projde snad každý „zápaďan.“ Když se Evropan odstěhuje do jiného místa v Evropě, nikdy ty rozdíly nebudou tak markantní. Když ale odjede do Číny (či jiné země tak kulturně odlišné), nikdy nezapadne. Můžete dřít celý život na tom, ať zvládnete co nejlépe jazyk, ať co nejlépe pochopíte kulturní rozdíly, ať víte o místě samotném co nejvíce informací. Vždy ale budete něco jiného. Můžete plynule mluvit cizím jazykem, ale i tak se stane, že na vás na ulici nějaká matka ukáže prstem, aby se její dítě podívalo na toho divného cizince. Na tu atrakci. Na tu opičku ze západu.

 A pak přijde návrat domů. Vytoužený jako nechtěný a obávaný zároveň. Znova opouštíte jistotu, kterou jste si tam vybudovali. A vykročíte téměř do neznáma. Cestujete časem, ale nevrátíte se tam, kde jste tenkrát skončili. Vracíte se sice domů, ale také do vás udeří kulturní šok. Já jsem třeba ze začátku často zírala na lidi kolem mě. Připadalo mi fascinující, že každý vypadá jinak.

Hodně často ale tento kulturní šok může být negativní. Setkáte se s kamarády a rodinou, ale jakoby už nezapadáte tak, jak dříve. Ten rok zkušeností mezi vás a některé lidi postaví neviditelnou zeď. Budete o něčem  zaníceně mluvit, ale zjistíte, že ostatní nesdílí vaše nadšení. Při konverzaci vám z pusy vypadne anglické nebo čínské slovíčko, protože se tam z vašeho pohledu nejlépe hodí, narazíte ale na nepochopení. Přepadne vás hlad po objevování nového, protože je najednou všechno beze změn. Začnete zase dělat věci, co vás bavily před odjezdem, ale občas vám nebudou stačit. Bude vás zase svrbět pata, a tak vyrazíte aspoň na cesty po Evropě. Zjistíte ale, že to tu vypadá všechno tak nějak podobně. Je to pořád Evropa, není to Asie. V krajních případech mi pobyt tady připadá jako ztráta času, protože mluvím jenom česky a z každodenních situací se neučím nic nového. A lidé kolem, kteří nikdy v zahraničí nestrávili více času než na každoroční týdenní dovolené v Chorvatsku, vás nebudou chápat.

 Ale co vás nezabije, to vás posílí. Taková zkušenost vám dá pěstí do břicha, otočí vzhůru nohama, zamíchá vám priority a pročistí seznam přátel. Stanete se ale lepším člověkem. Silnějším. S rozhledem. Nebudete řešit nepodstatné detaily, protože brzy zjistíte, že je to ztráta času. Jestli máte odvahu a možnost, jeďte. Jeďte pryč a nenechte se držet lidmi, kteří vám budou vyčítat, že s nimi nestrávíte narozeniny nebo vánoce. Možná dočasně ztratíte teplo domova a zázemí, za to získáte krásný, hřejivý pocit, že celý svět je váš domov. Že můžete jet úplně kamkoliv a vždy si tam nějak poradíte.

TRAVELING IS THE ONLY THING YOU CAN BUY WHICH MAKES YOU RICHER.