Střípky z Nepálu

Těchto 11 dní v Nepálu bylo trochu jiné cestování, než na jaké jsem zvyklá. Obvykle se snažím navštívit co nejvíce míst a málokdy zůstanu ubytovaná na jenom místě déle než 2-3 noci.

Tentokrát se situace lehce změnila, protože jsem nepřijela jako běžný turista, ale na návštěvu za mým nepálským známým. A. bydlí a pracuje v Kathmandu (pozn. hlavní město Nepálu), takže jsem strávila většinu těchto dní tam; tím pádem jsem možná nestihla navšívit tolik míst, ale protože jsem trávila čas hlavně mezi místními, dozvěděla jsem se toho více o jejich životě a kultuře; také jsem si začala více všímat drobností, které bych jinak, pod náporem vjemů z velkého množství různých míst, pravděpodobně přehlédla. Na druhou stranu jsem se samozřejmě pozastavila nad věcmi, které překvapí každého nově příchozího. Většina těchto vzpomínek na sebe nenavazuje tak, abych je spojila v příběh nebo článek, podám je tedy heslovitě:

• Rozdílné ceny. Jeden z prvních dojmů je bohužel negativní. Všude budete platit víc. Netýká se to jen taxikářů, hotelů, prodeje suvenýrů na ulici a podobně, tedy věcí, u kterých není určená konkrétní cena a musíte smlouvat; týká se to i pevně daných cen, například vstupů do místních chrámů, parků a národních rezervací. Cena bývá o dost vyšší pro cizince. Občas se stane, že si objednáte stejné jídlo jako Nepálci od vedlejšího stolu, ale obsluha se vám snaží vnutit cenu třeba i 4x vyšší! Tomu se samozřejmě vyhnete tím, že s sebou máte někoho místního :) Cestovala jsem hodně po Číně i dalších státech v Asii a je samozřejmě běžné, že turistické oblasti jsou dražší než normální místa. Tady tato situace, kdy se z vás místní snaží „vytřískat“ co nejvíce peněz jenom proto, že jste bílí, mě na Nepálu stále hodně mrzí. Je to jeden znaků toho, že se Nepál opravdu řadí mezi teprve se rozvíjející státy.

• Výroky náhodných lidí na ulici (pro pobavení):

„Ahoj, jak se dneska máš? Moc ti to sluší!“

„Hej! Víš, co je to marihuana? Chceš koupit?“

„Ty jsi tu sama? Kde máš manžela?“

„Rikša, madam, rikša?“ nebo „Taxi, madam, taxi?“

• Nepálská ochota a vstřícnost. Jednou jsem se rozhodla, že si zajdu na jógu. Místo nebylo moc daleko od hostelu, kde jsem byla ubytovaná, nicméně jsem se na recepci radši zeptala, jestli to místo znají. Kluk na recepci vzal okamžitě do ruky mobil, zavolal tam, řekl jim, že přijdu, a ještě mi nabízel svůj mobil, ať si ho vezmu s sebou, kdybych to nemohla najít! (což jsem s díky odmítla).

Rozhodli jsme se s A., že se jedno odpoledne půjdeme podívat k buddhistickému klášteru, který byl přes půl města od mého hostelu, ale celkem blízko čtvrti, kde A. bydlí. Navrhla jsem tedy, že se můžeme potkat někde tam poblíž.

A: „Jak se tam dostaneš?

Já: „Ještě nevím, asi část pojedu autobusem a část se projdu pěšky.“

A: „Ne. Počkej na mě, vyzvednu tě.“

Věřím tomu, že se mezi čtenáři najdou ženy (či dívky), které se mnou nebudou souhlasit a řeknou, že se přece budou procházet či jezdit autobusem, kdekoliv budou chtít, a nikdo jim to nebude rozmlouvat, na mě tohle gesto ale zanechalo velmi milý a ochotný dojem (více to snad ocení ti, kteří měli šanci chaos v ulicích Kathmandu zakusit na vlastní kůži).

• Kdo je ta holka? Během několika výletů společně s A. jsme se potkali s různými reakcemi místních. Situace v Kathmandu jakožto hlavním a největším městě v Nepálu se hodně liší od okolních vesnic, město je cizinců plné, ale i tak nastaly vtipné situace, kdy za A. přicházeli jeho známí a kamarádi, když ho zahlédli na ulici, a ptali se ho, jak se má (vlastně to byla jenom záminka, většinou byli zvědaví a chtěli se podívat, kdo je ta cizí holka :)

Ve vesnicích byly reakce mnohdy překvapivé a nečekané. I když jsme se vydali jenom na kratší trek nedaleko od města a místní již viděli spoustu cizinců, bylo pro ně nezvyklé vidět Nepálce a Evropanku spolu na treku a mnozí si nás měřili dlouhým a zkoumavým pohledem. Hodně lidí se A. ptalo, co jsem zač. Našlo se pár lidí, kteří se ptali, jestli je A. průvodce a já jeho klient (moc jich nebylo, protože A. zrovna dvakrát jako horský průvodce nevypadá:) Častější byly (k pobavení nás obou) dotazy, jestli jsem jeho manželka. Bylo pro ně nepochopitelné, proč bychom jinak někam šli sami dva. Nejsilnější zážitek máme ale z vesnice, kde bydlí jedna z mnoha nepálských národnostních menšin. Ani A. jim nerozumněl, když se místní bavili pouze mezi sebou, mluvili totiž jiným jazykem než nepálštinou. Do této vesnice jsme dorazili chvíli před soumrakem a chtěli jsme zůstat přes noc, setkali jsme se ale s tvrdým odmítnutím. Je přece nepřípustné, aby spolu byli na pokoji Nepálec a cizinka! Další vesnice naštěstí nebyla tak daleko, i tak jsme na místo ten večer dorazili až za tmy.

• Nepálské jídlo. Nepálské jídlo se rychle stalo jedním z mých nejoblíbenějším, základem nepálské kuchyně je rýže, čočka a zelenina; více o konkrétních jídlech popíšu podrobněji někdy příště. Chtěla bych však zmínit tyto dvě zvláštnosti:

Instantní nudle. U nás také často nazývané „čínská polévka.“ I doma v Česku jsme běžně měli ve špajzu aspoň pár balíčků, je to rychlá varianta teplého jídla, narozdíl od těstovin, rýže či luštěnin se nemusí vařit, stačí jenom zalít horkou vodou a hotovo. Tedy aspoň do teď jsem si myslela, že tohle je obvyklý způsob konzumace instantních nudlí. Nepálská realita mě ale velmi rychle vyvedla z omylu. Když se A. rozhodl na svačinu místo sušenek koupit nudle, trochu mě to zarazilo, neměli jsme s sebou žádný ešus či hrnek, ze kterého by se polévka dala jíst, nicméně jsem to přešla mlčením a čekala jsem, co bude. K mému údivu A. nudle rozlámal, nasypal do nich koření, protřepal a začal je jíst suché. Když mi nabídnul, nejdříve jsem se ošívala (moje představa tohoto jídla jako polévky byla příliš zarytá), A. ale trval na tom, abych aspoň trochu taky snědla. Chutná to trochu jako čipsy. Jenom mi tam chybí ta bramborová chuť :)

Kafe bez cukru? Cože? Nepál je mi velmi sympatický tím, že je naprosto běžné dát si černý čaj nebo kávu několikrát denně, nejen ráno k snídani, ale klidně i večer, ať už k jídlu, nebo jenom při rozhovoru s přáteli (zatímco v Česku se celkem často setkám s nepochopením okolí, když sedím v hospodě jako jediná s čajem mezi bandou pivařů). Káva i čaj se pije buď s mlékem (dudh coffee, dudh chiya) nebo černá (kala coffee, kala chiya). Káva i čaj se podává v malých šálcích a zvlášť káva se tu běžně pije podstatně slabší, než jsme v Evropě zvyklí; také se nejčastěji používá Nescafé, „pravé kafe“ si většinou dáte jen v západních podnicích. Čím však vždy a všude překvapím místní, je můj požadavek dostat kávu bez cukru. Nepálci čaj či kafe běžně pijí s takovým množstvím cukru, že to chutná spíš jako sirup (což se celkem bije s mojí zažitou představou, že černý čaj či káva má být především hořký). Zajímavý je taky způsob přípravy. Když v Nepálu vaří např. dudh chiya, nejdříve do konvičky nalijí vodu, mléko, přidají černý sypaný čaj a cukr a až takto dohromady smíchané ingrediance vaří dohromady. Ve výsledku má čaj jinou chuť, než když nejdříve vylouhujeme čaj a až potom do něj přidáme mléko a cukr. A troufám si tvrdit, že nepálský je lepší :)