Co nás východní směry mohou naučit v dnešní uspěchané době

Příležitostně učím jógu. Tedy ne tady v Číně, ale když jsem zrovna zpátky doma v Olomouci. Absolvovala jsem jógový seminář v Thajsku, mezi nepálskými jogíny mám po 2 měsících strávených v Nepálu již dobré přátele. 

Někteří lidé, kteří chodí na mé hodiny, mi říkají, že mi trochu závidí. Přitom přijdou 3 minuty před začátkem hodiny a s mým rozloučením již honem rolují svou jogamatku, naskočí do auta a frčí pryč. 60 minut cvičení, 60 minut „klidu.“ Ani o minutu víc, ani o minutu míň. Nemáme čas, musíme na nákup, dodělat věci do školy či do práce, atd., atd. Naše společnost je až strašidelně načasovaná. Já sama si vzpomínám, jak jsem před mými hodinami odcházela ze studovny (kam jsem chodila psát bakalářku a učit se na státnice) v přesně danou dobu, doma mě čekalo přesně 30 minut na protažení a „zklidnění se“ a hurá na jógu. Každá aktivita má v našem denním plánu přesně vymezenou škatulku. Či klec, chcete-li. Čas přirozeně neplyne, čas je chycen a pečlivě rozdělen. Nebo snad my jsme chyceni? Běháme kolem svých každodenních aktivit jako křeček v kolečku, který se bojí zastavit, protože by ho síla setrvačnosti nekontrolovaně točila dál? Některé východní národy si dělají z naší západní, „vyspělé“ společnosti legraci, že jsme otroci času. Proč tedy hledáme aktivity, které by nám měly přinést kýžené zklidnění mysli a relaxaci, přitom náš způsob života je v přesném protikladu s filozofií, kterou se chceme učit?

Jaký je tedy koncept času třeba v takovém Nepálu? Popravdě, na „Nepali time“ si sama ještě zvykám. Kamarád o Nepálcích prohlásil, že jsou to líný národ. Nikam nespěchají, to se musí nechat. Ráno chceme z jedné vesnice odjet autobusem, čekáme 2 hodiny a pak je nám řečeno, že autobus dnes nejede. Potom jdeme pěšky 3 hodiny do jiné vesnice a tam už se nám autobus podaří chytit. Malá změna oproti původnímu plánu, ale svět se točí dál.

Když jdu na hodinu jógy, nikdo mě po hodině ze sálu nevyhání. Další lekce nezačíná v těsné návaznosti po lekci předchozí. Klidně se můžu ještě půl hodiny protahovat. Občas si ještě s kamarádem, co hodiny učí, povídáme. Nebo jdeme na čaj.

Je pravda, že jsem málokteré z mých nepálských přátel viděla ve stresu. Nikam se neženou, nechají každou věc, aby zabrala tolik času, kolik vyžaduje. Žádné násilí. Také jsem si všimla, že lidé tu z nepozornosti nevyhrknou něco, co by je vzápětí mrzelo. Raději dají problému nějaký čas, aby se uležel, a až potom promluví. Jinými slovy, kladou důraz na to, aby byli v první řadě srovnaní sami se sebou a až potom se věnují dalším lidem, aktivitám, situacím.

Nedalo mi to a podívala jsem se, jak jsou pojmy „aktivita“ a „nečinnost“ vnímány v tradičních východních filozofických směrech.

Taoismus popisuje koncept wu-wei, doslova „nečinnost.“ Nezaměňovat s leností či pasivitou. Taoismus pouze popisuje skutečnost, že bychom se neměli snažit narušit přirozený tok věcí, ale brát je tak, jak samy od sebe přijdou – ve správný čas na správné místo. Učí nás poslouchat naše nitro a intuici. Věří, že hodnoty současného světa, tedy individualismus, potřeba kontrolovat všechny situace a ovlivňovat naše okolí jsou právě zdrojem nespokojenosti a narušením rovnováhy.

(Odkaz na zdroj v angličtině zde: http://www.jadedragon.com/archives/june98/tao.html)

Koncept „aktivity“ a „nečinnosti“ v buddhismu. Stručně řečeno, „aktivita“ (např. být aktivně všímaví) je stejně důležitá jako „nečinnost,“ nebo, lépe řečeno, vyhýbání se některým aktivitám (touha a lpění). Tyto aktivity postupně vedou k utrpění, které nabírá na intenzitě spolu s aktivitou; navíc zabírá prostor, který by jinak mohl být naplněn moudrostí, láskou a soucitem. Dále, „být aktivní“ (či reagovat), když jsme naštvaní, rozhození či celkově nestabilní, málokdy přinese nějaké výhody. Proto bychom se měli učit trpělivosti, abychom celkovou situaci ještě nezhoršili.

(Odkaz na zdroj v angličtině zde: http://www.insightmeditationcenter.org/2012/03/article-the-action-of-non-action-by-gil-fronsdal/)

Nevím, do jaké míry si mohu dovolit soudit naši společnost. Přijde mi, že naše myšlení se již krůček po krůčku posouvá a dostáváme se k názoru, že peníze nám štěstí nepřinesou. Že je důležitější mít čas na rodinu, na lidi, na kterých nám záleží. Na věci, které rádi děláme. I na to si jen tak oddychnout, být sami se sebou a připravit se na další vjemy, zážitky a povinnosti. Ale i tak jsem se setkala s kritikou okolí, že jdu raději studovat jazyky než třeba medicínu nebo práva. Přece na to máš hlavu, tak co bys šla dělat něco, z čeho budeš mít méně peněz. Postupně se mi dostává souhlasného přitakávání, že čínština je velmi perspektivní obor a že bych o dobré místo neměla mít nouzi. Ale už teď vím, že oficiální setkání, večeře spojené s pitím alkoholu a obchodní jednání s bohatými čínskými byznysmeny není něco, co by můj život mělo naplnit. Respektive takovou práci dělat nechci. Ano, možná nebudu mít tak velké štěstí, že bych okamžitě našla práci, která mě bude bavit a zároveň mě uživí. Důležité ale je nenechat si vzít prostor na věci, které nás naplňují štěstím a pro které chceme žít.

Čína je momentálně ve fázi, kdy pro naprostou většinu lidí jsou peníze smyslem života. Samozřejmě se i v této společnosti najdou výjimky, které potvrzují pravidlo, ale o tom třeba někdy příště. Ale pro běžného Číňana opravdu znamená drahé auto či značkové oblečení to, že je šťastný. Moje spolubydlící na kolejích je z Laosu. Vzala si Číňana, který teď pracuje v Americe a odmítá jezdit jak za ní, tak za dětmi, které v Laosu vychovávají její rodiče. Ostatně její studium v Číně byl také jeho nápad. A její čtyřletý syn jí do telefonu často říká, že nechce peníze, ale že si chce hrát s mámou a s tátou…

Možná je její případ krajní. Ale netřeba znova připomínat, že peníze jsou možná pro život důležité, ale neměly by se stát jeho jediným smyslem. Stejně jako honba za každodenními povinnostmi. Jak ten křeček v kolečku.

Závěrem bych chtěla říct, že se v článku nesnažím o celkovou objektivitu. Sto lidí, sto různých chutí. Přináším jen náhled na současnou situaci, jak ji vnímám já, tady a teď.

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Veronika Bučíková | pondělí 14.3.2016 18:19 | karma článku: 9,69 | přečteno: 331x
  • Další články autora

Veronika Bučíková

Střípky z Nepálu

8.11.2015 v 2:15 | Karma: 8,94

Veronika Bučíková

Trable se spolubydlícím

24.8.2014 v 19:00 | Karma: 15,03

Veronika Bučíková

Kouzlo stopování

24.8.2014 v 8:00 | Karma: 10,20