Jak jsem větřil prdy v galerii

aneb souhrn postřehů odnaučeného kuřáka ve vztahu k obnově čichových buněk a zamyšlení nad kulturní odlišností Číny.

Skoncovat s kouřením je veskrze bohulibým počinem. Člověk se najednou přestane bát schodů, potřebuje mnohem méně spánku a pro své okolí se stává snesitelnějším (přestane hulit lidem pod nos a nechrchlá). Na druhou stranu okolí se stává mnohem méně snesitelné pro vyléčeného kuřáka, zejména díky obnově čichových buněk.

Když člověk kouří delší dobu, škála čichových vjemů které je schopen vnímat se postupně snižuje. Po nějakém čase člověk necítí téměř nic. Když pak kouřit přestane a čich se mu navrátí, tak poměrně dlouho trvá, než si na nové zápachy zvykne. Znovuobjevený svět pachů se pro něj stává objektem zvýšeného zájmu. Člověk ráno vstane, otevře okno a cítí jaro, déšť, sucho, bouřku, rozezná vítr jižní od severního. Ne-kuřák se o sebe začne lépe starat, kupuje parfémy pro sebe i své blízké, čistí byt od několik let starých zbytků jídla, myje lednici a mění rybičkám vodu v akváriu s větší pravidelností. Když pak vyjde ven, všimne si mrtvé lišky za popelnicí, přemítá nad stavem kanalizace a v autobuse si sedá dál od starého pána.

Včera odpoledne jsem s úžasem zjistil, že mám ve svém jinak k prasknutí nabitém programu dvě hodiny volna. Co s volným časem? Napadly mě dvě možnosti. Mohl bych jít zpátky do školy a strávit příjemné chvíle brouzdáním po internetu a pokukováním po děvčatech z prvních ročníků. Ovšem vzhledem k tomu, že mě ještě notně pálily oči z předchozích probdělých nocí nad hromadami knih, jal jsem se svým zrakům dopřát spočinutí na plátnech géniů v londýnské Tate Gallery. Cestou jsem si užíval příjemně ledového vichru vanoucího kolem Temže, koupal se v záplavě mrholení a těšil se, až znovu spatřím své oblíbené obrazy od Dalího a Miró.

Stojím před obrazy, obdivuji ladné tahy mistrů a v tom mě do nosu udeřil známý, téměř zapomenutý pach. Někdo hodil vaječák, jak jsme tomuto typu prdu přezdívali na základní škole. Otočil jsem se naproti průvanu a seznal, že vedle mě stojí dvě Číňanky, matka ve středním věku s asi dvacetiletou dcerou.

Nyní mírně odbočím. Můj bratranec kdysi pracoval v Londýně v McDonaldu. Smažil hamburgery z brazilských krav v kotli indonéského palmového oleje (potřeboval vydělat na rekonstrukci bytu, což by se mu na jižní Moravě těžko podařilo). Nicméně u přepážky pracovala jedna Číňanka, která byla mezi kolegy pověstná tím, že si příliš nelámala hlavu kdy a kde si uleví, a to kolikrát i hodně nahlas. Jednou mi bratránek dokonce vyprávěl, že si nestoudně ulevila přímo v průběhu frivolní konverzace s ním samotným.

Z výše popsaného usuzuji, že díky odlišným kulturním zvyklostem (někteří) Číňani prostě nemají potřebu své plynné pochody skrývat, či se za ně jakkoli stydět. Zmíněné dvě ženy, které byly včera odpoledne s největší pravděpodobností zdrojem zápachu v Tate Gallery, tuto teorii jen potvrzují.