Už dva a půl roku žiju v Londýně. Přijel jsem v létě roku 2006
s očekáváním nových možností, nalezení štěstí a sebe sama. Nové možnosti
jsem již objevil, štěstí a sebe sama zatím neúspěšně hledám. Snad to přijde
časem. Ovšem nechci zde mluvit o hledání štěstí ani svatého grálu sebepoznání. V dnešním
článku bych vám rád přiblížil místní anglickou specialitu, které se říká
small-talk.
Jak je známo, Angličani jsou studení čumáci. Někdo to přičítá na vrub deštivému počasí a někdo se domnívá, že to pramení z jejich koloniální historie, silně třídního uspořádání společnosti a z toho plynoucího pocitu nadřazenosti vyvolávající osobní odstup. Ať už jsou důvody jakékoliv, faktem zůstává, že Angličani studení čumáci jsou a ví to o sobě. A právě aby zmírnili negativní pocit, který jejich studený čumák na každém kroku vyvolává, vyvinuli jistou lingvistickou hru zvanou small-talk.
V čem small-talk spočívá a k čemu se používá? Základní podstata small-talk je celkem jednoduchá. Má ve vás vyvolat pocit, že Angličana zajímáte, že má o vás starost; zkrátka vyvolat iluzi skrývající fakt, že jste mu naprosto fuk. Začíná vždy banální, na první pohled nevinnou otázkou či průpovídkou, které jsem pro vás seřadil pod sebou podle toho, jak moc mě popuzují (od té nejméně iritující až po tu co mi trhá střeva):
1) How are you? (Jak se máš?)
2) Safe, man. (V klidu, kámo.)
3) Heyyyyyy …… ! (Hejjjjjj …..!)
4) All right? (Všechno v pořádku?)
5) Are you all right? (Jsi v pořádku?)
Nejhorší je samozřejmě Are you all right?. Představte si, že se vás šestnáctkrát za den někdo zeptá, jestli jste v pořádku. Cože?! Co se stalo?! Mám na hubě marmeládu? Kruhy pod očima? Propálený kabát? Špinavá kolena? Zapomněl jsem na nějakou důležitou přednášku? Provedl jsem v opilosti něco, co si nepamatuji? … Přesně takové paranoidní myšlenky se mi v hlavě spouštěly po mnoho měsíců, než jsem si na small-talk zvyknul, tedy zejména na otázku Are you all right?. Vzpomínám si dokonce, kdy jsem ji slyšel poprvé. Bylo to v létě 2006, třetí den v práci, čtvrtý den v Londýně. Ještě celý vystrašený a nervózní z jízdy metrem jsem se dohnal do práce, otevřel dveře a můj nový šéf se mě hned zeptal: „Are you all right?“ a otočil se. Hlavou mi proběhlo všechno možné. Dokonce jsem se i nenápadně snažil zkontrolovat, jestli jsem se nepomočil. Chvíli jsem o jeho otázce přemítal. Pak jsem k němu přistoupil a otázal se:
„Why?“ Šéf se na mě překvapeně podíval a řekl:
„What? Are you all right?“
„Yes, I am,“ odpověděl jsem naštvaně.
Od té doby ke mně zaujal podezíravý postoj. Několikrát jsem se od spolupracovníků dozvěděl, že proti mně sice nic konkrétního vlastně nemá, nicméně se mu moc nepozdávám. No a já od té doby nemám rád small-talk. Ještě asi rok mi trvalo, než jsem si na otázku Are you all right? zvyknul natolik, že jsem se na ni nesnažil odpovědět.
Asi nejvtipnější na celé small-talk jsou zahraniční pracovníci, kteří se častým užíváním small-talk snaží dokázat okolí, že jsou jakoby právoplatným členem anglické buržoazie. Mnozí z nich totiž ještě nepochopili pravý smysl a domnívají se, že výrazy small-talk mají hlubší význam. Takový Angličan, když se vás zeptá „Are you all right?“, tak vás vlastně zdraví – stejně tak by mohl říct třeba Heyyyy … !!!! a nebo jednoduše Hi. Ovšem zahraniční pracovník s omezenou znalostí angličtiny k vám přistoupí, zastaví se, podívá se vám přímo do očí a s upřímným znepokojením v hlase se zeptá: „Are you all right?“ Celá situace pak vyzní naprosto komicky a já mám kolikrát co dělat, abych se z toho opravdu nepomočil.
Nakonec bych chtěl podotknout, že mám Angličany vlastně velice rád, zejména pro jejich humor, o kterém se říká, že je blízký tomu českému. Umí si udělat srandu ze všeho, i ze samotné small-talk. Ovšem tu jim stejně nikdy neodpustím a mstím se za ni, kdykoliv mám příležitost a každého Angličana se při setkání poťouchle ptám: „Are you all right?“
A co ty, čtenáři, jsi v pořádku?
