Zapomeň na mě....

Kolikrát jsem tuhle větu" zapomeň na mě" ve svém životě už četla?

Kolikrát ji na rozloučenou psala já?

Nikdy jsem to nemyslela vážně. Právě naopak.

Když to na mě opět kouklo z mobilu, znovu se mi vybavily všechny ty hry plné strachu ze samoty,  

kdy jsem schválně odháněla od sebe lidi, kteří o mě stáli a já si nebyla jistá jejich city, netušila, jak to se mnou vlastně mají a napsala jsem obligátní :" zapomeň na mě ", abych získala alespoň trochu chabé a vrtkavé jistoty.

Hrála jsem hru s názvem: "Ukaž, jak Ti na mě záleží" , protože jsem si přála ať mě dotyčný, nebo dotyčná přesvědčuje o opaku.

Mnohokrát se tak stalo a já se na chvíli uklidnila.

Bylo to však jen na chvíli, protože po čase se situace opakovala.

Také jsem mívala období, že jsem se v tom donekonečna babrala a snižovala svou hodnotu, protože věta "Zapomeň na mě!" ve mě vzbuzovala otázky typu:

"Takže mě jako nechce?"

"Nejsem pro něho dost dobrá?"

Změnilo se to ve chvíli, kdy mi jeden můj kamarád s úsměvem řekl: " Hlavně tomu chlapovi zase nepiš ty svoje rozlúčkové zprávy!" 

"Sama víš, že nechceš, aby na Tebe zapomněl!" Práááásk!!!!

Hodně jsem nad tím tehdy přemýšlela. Měl pravdu. 

Od těch dob komunikuji na přímo. Říkám a píšu co prožívám.

Vím, že se té mé upřímnosti mnozí zaleknou, ale já v tom cítím svobodu a dávám možnost druhé straně i sobě, pochopit své postoje a pocity.

Hry vše zastírají. Dělají zbytečné dusno a vyvolávají nepříjemné pocity.

Nejme schopni přijímat jasná stanoviska a postoje.

Nemůžeme se pak rozhodnout co je nám příjemné, co už ne, a jak to chceme.

Většinou, když někoho od sebe odháníme, tak se z nějakého důvodu bojíme přiblížení, ztráty jeho pozornosti, nebo jeho citu, který k nám chová, ale my o něm nemáme ani zdání, protože ho neprojevil, nebo naopak projevil.

Stále dokola stejné hry mezi lidmi. Tolik nedorozumění spojené s mlčením.

Pořád stejný strach.

Z otevřenosti, upřímnosti, sblížení, ublížení, lásky, bolesti, nepřijetí.

Jak snadné napsat "Zapomeň na mě"

Je to, jako by jste vytáhli zlatý klíček, kterým se začala otevírat nová branka k něčemu krásnému, hodně silně s ní bouchli a klíček hodili do nejbližšího kanálu, který smrdí a je tam tma.

Absolutně nikdo tam klíček nemá šanci najít.

Jenom vy, protože vy jste ho tam hodili. 

Ale vůbec se vám do toho nechce, protože netušíte co v kanále najdete, nahmatáte, ucítíte a zase ty nepříjemné pocity....

Většina lidí klíč nechá zapomenutý.

Pak jsou Ti, kteří klíč ze strachu zahodí, ale když se uklidní a rozmyslí si to, čekají, až vysvitne slunce, které špinavý kanál udělá hezčím, poskytne více světla a ve slunečním odlesku vytáhnou malý zlatý klíček k brance, která nebyla úplně otevřená s důvěrou a nadějí, že když ji otevřou úplně, uvidí a prožijí něco nevšedního, co ještě nikdy doposud.

K tomu je však potřeba odvahy a upřímnosti k sobě i druhému, který má ve svých rukou duplikát.

Jsou jen dva.Více klíčů není.

Jen dva zlaté klíčky, které otevírají bránu člověka k člověku.

Dva cizí lidé, naproti sobě, kteří stojí před volbou, jestli odemknout branku, nebo zahodit klíč.

Já svůj stále pevně svírám v dlani.

Pokud je zámek volný mohu vstoupit. Jestliže je z druhé strany klíč, nedá se branka otevřít.

Uvidíme. Nechám se překvapit.