Dny byly slunečné, babí léto, jak má být. Listy se povalovaly na chodnících a koketně si s nimi pohrával příjemný větřík. Lidé posedávali na lavičkách, aby načerpali poslední sluneční paprsky před příchodem pošmourna.
Ve sluchátkách mi vyhrávala příjemná hudba a pomalu mě uspávala, když jsem jako každý den autobusem cestovala domů.
Doprava houstla, autobus praskal ve švech, jako kabát velikosti s, který si koupí korpulentní dáma ve výprodeji a doufá, že do jara jí prostě musí být.
Blížili jsme se pomalu k místu mého výstupu a já okýnkem zahlédla policejní auto.
Když mě dav vytlačil ven, uviděla jsem dva policisty, domlouvající dvěma bezdomovcům, aby opustili lavičku na frekentované zastávce a šli se opalovat do parku.
Pomalu a neochotně se obouvali a sbírali si svršky, které bezostyšně odhazovali s přibývajícím slunečním žárem.
V tuhle chvíli jsem zpomalené panoptikum opustila a šla do obchodu nakoupit.
Po mém návratu už tam nebyli.
Zůstala po nich jen nevábná vůně. Smrad moče, špíny, smutku a dvou zkažených lidských životů.
Všimla jsem si jich už předešlé dny, procházejíce kolem nich pěšky domů.
Byl to on a ona.
Leželi spolu na jedné lavičce.
Jeden den se vzájemně podepírali hlavami a drželi se za ruce.
Oči zavřené.
Vypadali, jako socha milenců v přípravné fázi. Špinavá od hlíny, neopracovaná, nedokonalá a vlající do prostoru. Nezaschlá a kostrbatá. Jediným nosným prvkem byly propletené prsty na rukou.
Podruhé zase, hlavy každý na jiné straně, boty vyzuté a nohy vzájemně v klíně.
Opět spali a okolní svět pro ně nebyl důležitý.
Na zastávce bylo několik laviček vedle sebe. Znavení lidé poposedávali, odkládali si své nákupní tašky a s pohledy upřenými do vytracena čekali na svůj spoj.
Tedy většinou to tak bylo.Obvykle byly všechny lavičky obsazené.
Poslední tři dny, od té chvíle, kdy se tu vyhřívali ona a on, to nebylo vůbec možné.
Jejich společný zápach lidi velmi odpuzoval a vzdaloval minimálně o tři lavičky dále.
Leželi tam jako tvarůžci. Rozteklí a hlavně velmi aromaticky zapáchající.
Přemýšlela jsem nad tím, jestli si na to člověk může zvyknout.
Kdy nastane moment znecitlivění nosu.
Co všechno musí člověk prožít, aby se z něj stal dobrovolně živý tvarůžek tlející na slunci?¨
Svým zápachem obtěžovali okolí.
Už to někdo nevydržel a zavolal policii, aby sjednali pořádek.
Kdokoliv se na ty dva podíval, měl hned jasno kam patří, a co jsou zač.
Pro většinu lidí, byli lůza. Špínou tlející lidský odpad.
Tolik odsouzení na základě čeho?
Jejich propojené prsty držících se rukou, jeho galantnost, když jí pomáhal sbírat věci ze země..
A co když jsou to skvělí lidé, kteří jen vzdali život a rozhodli se ho dožít společně tímto způsobem?
Co když nikomu nikdy v životě neublížili?
Jen už prostě nemůžou a stačí jim držet se spolu za ruce a být na slunci?
Co když?!!!!
Co když jsou daleko horší a nebezpečnější tvarůžci, kteří tlejí zevnitř!
Chodí ve značkových oblecích a krásných kostýmcích s umělými řasami a vytetovaným obočím?
Tvarůžci, co voní drahými parfémy, ale uvnitř?
Uvnitř se roztékají daleko více, než tihle dva?
Jsou plní nenávisti, hamižnosti a dokonce se mezi sebou ničí navzájem?!.
Podráží lidi, jako by neměli svědomí a často se ani neohlédnou, když někoho srazí na kolena, jen aby si vydobyli lepší místo na pomyslné prosluněné lavičce.
Nikdo je nepozná, protože skvěle vypadají, mají peníze postavení a své vysportované zadky si vozí v drahých fárech.
Tuhnou mi rysy v obličeji, koukám na práznou lavičku, co po těch dvou zbyla.
Smrat už dávno rozfoukal vítr.
Autobus jsem nechala ujet.
Rychlými kroky mířím k domovu.
Třeba zase zítra příjdou.
Tvarůžci.
