Spasitelka

Opět jsem se vzbudila před druhou a nemůžu usnout. Pořád na NĚHO myslím.  Na jeho trápení, bolesti a situace, které mu hatí jeho plány a neumožňují dodržovat co slíbí.  

Opět jsme se dlouho neviděli. Co je to vlastně dlouho? Vždyť jsou to jen 4 dny.

Čtyři dny je jako věčnost, když čekáte na zprávu od NĚJ, netrpělivě vyhlížíte kousek slunce na nebi, který konečně uvidí i ON ve svém zacyklení se.Tak urputně se snažím na něj nemyslet, že na něj vlastně myslím stále.

To jsme celé my holky. Pořád chceme někoho zachraňovat a pomáhat mu. Myslím, že to máme v sobě všechny. Některé to dokonce pojaly jako své druhé zaměstnání (krásně řečeno poslání) a bez reptání makají až za čáru, až do dne, než je to skolí.

Taky jsem to dělávala a svým způsobem dělám stále, když se donekonečna rozčiluji se svým pubertálním synem, nebo si píšu do noci s NÍM, abych si vyslechla další jeho smutky, trápení a strachy. Jako bych je snad mohla všechny spasit.Taková blbost!

Pokaždé, když se na tuhle hru chytím, jako štika na udici, plácám se ve větru na lanku a dochází mi dech, pokaždé si slibuji, že příště....Dnešní příště se nekoná, protože zase nespím a přemýšlím, jak mu pomoci.

Chápete tu namyšlenost?

Copak jsem Bůh, abych mohla všechny zachránit?

Kdo mi dává právo kecat lidem do života?

Pravda, často se mě ptají o radu a pomocnou ruku přímo vyžadují, ale copak to jde, radit někomu jinému, když nejsem on?

Kde se to v nás ženách bere, že jsme schopné se rozkrájet na kusy pro někoho jiného a nevidět tu spoustu krve, kterou u toho cedíme?

Taky se pak často stává, že na pokraji sil, těsně před svým fyzickým, nebo psychickým zhroucením stihneme všem kolem vyčíst, jak si naší pomoci neváží a jací jsou sobci.

Pak je nám samozřejmě ještě hůř a ve chvíli, kdy vydechneme a nabereme sil, opětovně opakujeme kolečko spasitelky a oběti.

Může se to stát dokonce nosným studijním tématem našeho života. Děje se to do chvíle, až se konečně rozhodneme pro změnu a uděláme ve stále se opakujících situacích něco jiného než vždy.

Možná nás v naší spasitelské činnosti dokáže zastavit fakt, že pokud někoho neustále zvedáme ze země a oprašujeme mu špinavá kolínka, pak nikdy zřejmě plně nepocítí bolest toho pádu a rozhodně nebude mít potřebu vstávat sám a o cokoliv se dál snažit, protože ví, že my vždy ochotně přiběhneme, ovážeme, ošetříme pomyslné rány a děláme, jakoby se nic nestalo.

Ten druhý je v první chvíli jistě rád, ale pak se často dostaví pocity neschopnosti se svou vlastní osobou, pochybnosti co je a není správně a nutně musí padat tak dlouho, dokud ho nenecháme prožít vše co má na vlastní kůži, ať se může rozhodnout úplně sám, na základě vlastních pocitů, které si odžije v plné parádě.

Když se neustále snažíme někoho spasit a zachránit, byť je to jisto jistě vždy z dobrého úmyslu, vlastně s dotyčným manipulujeme, protože mu ve většině případů podsouváme svá vlastní řešení na daný problém, ale už nemusí nutně rezonovat s jeho vlastními postoji a potřebami.Tím tedy často ovlivňujeme osudy druhých lidí, aniž si to vlastně uvědomujeme.

Anoooooo, opravdu vím a mnohokrát jsem zažila, jak je těžké mlčet, stát, nic nedělat a dívat se na ty pády a nepřekračovat ten ostnatý drát, kterým je obehnán osobní prostor toho druhého, protože jakmile tam vlezeme bez vyžádání, většinou to ve finále vždycky bolí oba.

A možná to je ten celoživotní úkol nás žen.

Být empatické, laskavé, podporující, umět obejmout, ale hlavně pustit a důvěřovat druhému, že svá zranění dokáže ošetřit sám a pak se k nám třeba vrátí s velkým úsměvem, aby nám s nadšením a znovu nalezenou sebe hodnotou vyprávěl, jak se mu to všechno povedlo a jaké pokroky udělal.

Nakonec to moje "ne spaní" aspoň k něčemu bylo. 

V hlavě to mám srovnané, teď už jen aplikace.

Holky spasitelky držím nám všem palce....

Krájím se na kusy,
jako cihla sýra,
dělám dnes pokusy,
jak správně a bezbolestně říznout,
ABYCH SI ASPOŇ KOUSEK ZBYLA..

Bi