Málem jsem na ni šlápla. Šla jsem zasněným krokem polo rozbitou cestou, která vede kolem místa, kde pravidelně potkávám srnku, ledabyle se povalující na trávě.
Netrpělivě jsem ji vyhlížela.
Náš vzájemný pohled do očí se za těch pár setkání stal hlubokým a docela dlouhým.
Moc mě to bavilo.
Skenovala jsem tedy ono obvyklé místo setkání a hledala ji za křovím.
Cesta přede mnou byla hrbolatá a šlápla jsem do malé díry.
Až teprve v tu chvíli jsem ji uviděla. Malou šedou myš.
Ležela kousek od důlku, do kterého mi sklouzla noha. Nožky měla pokřivené.
Byla mrtvá.
"Chudák malá"prolítlo mi hlavou.
Začalo pomalu poprchávat a já šla už docela pozdě. Naposledy jsem se na ni ohlédla. Její malé, perličkově černé oči oddaně hleděly k nebi, jako by v nich byla němá výčitka "proč?"
Šedá myš.
To přirovnání jsem poslouchala celé své dospívání.
"Udělej se sebou něco!"
"Neoblíkej si furt tu černou!"
Chtěla jsem být neviditelná, nenápadná a nejlépe jsem se cítila v maxi vytahaných svetrech po dědečkovi s baretkou naraženou hluboko do čela.
Jediné, podle čeho bylo poznat, že jsem holka, byly mé dlouhé vlasy a zářivě modré oči po mé mamince.
Celý dosavadní život jsem se pak snažila, aby si mě někdo všiml, abych byla dost dobrá, úspěšná, šikovná, krásná, ladná a vnadná, ale v žádném případě šedá myš.
Paradoxem všeho je, že největší pozornosti se mi dostávalo ve chvílích, kdy jsem se vrátila ke svému původnímu stylu oblékání, pravda trochu jsem zmenšila velikosti a přidala barev, také jsem ubrala líčení a konečně našla svůj nekonečně nádherný přírodní hennový odstín vlasů, začala jsem si dělat co chci, říkat co chci a kdy chci a hlavně jsem přestala absolutně usilovat o to, abych NEbyla šedá myš .
"Takže to je dobře?" ptala jsem se sama sebe.
Možná přesně tohle prožila ta malá myška.
Chtěla být někým jiným než byla, chtěla vynikat, chtěla být výraznější, třeba i více sportovně nadaná než ostatní myši a třeba byla taky odvážná a věřila, že to všechno zvládne sama.
Ten velký svět plný dravců, aut a lidí, svět plný hladových koček, které se potulují v její blízkosti.
Třeba začala být namyšlená a říkala si, že není jen hloupá, malá šedá myš.
Možná byla tak přesvědčená o tom, že je něco víc, až jí to stálo život.
Byla si totiž úplně jistá, že zrovna ona dokáže přeběhnout cestu pod koly jedoucího vozu a ukázat tak ostatním, že je výjimečná a neobyčejně mrštná.
Přecenila sama sebe a své schopnosti. Jen kvůli touze nebýt šedou myší.
Možná být šedou myší, tou klidnou nenápadnou, nikam se nepachtící má něco do sebe.
Bez touhy vynikat a být viděna, bez toho věčného honění někam to dotáhnout, někomu se zalíbit, zavděčit, být milována.
A hlavně, hlavně být živá!
