Rychlokurz svádění

Jeli jsme ve výtahu, nekonečných 12 pater a zase se na mě podíval. Ty jeho dlouhé řasy! Bože. Už jsem ho fakt dlouho nepotkala a dneska jsem na to nebyla absolutně připravená. "Dobrý den", řekl mi, když jsem vstoupila do kabinky.

Kdyby jen pozdravil!

Vždycky se na mě podívá tak, že si podvědomě kontroluji, jestli jsem si na spodní prádlo oblékla i oblečení.

Ještě, že mám na lícních kostech tvářenku, jinak by bylo pěkně znatelné, že zrudnu při každém setkání s ním, až na zadku.

Tolikrát jsem si říkala, že ten pohled vydržím a podívám se mu zpříma do očí, abych uviděla tu jejich modrost, která je lemovaná nekonečně dlouhými řasami.

"Takhle si s nikým fakt neseznámíš, když furt čumíš do podlahy", znělo mi v hlavě.

No co už. Zase to nevyšlo..

Urputně jsem skenovala všechny přilepené žvýkačky a špinavé fleky u mých nohou. 

Cítila jsem na každém kousku svého těla, jeho pohled.

Srdce mi bušilo jak o závod a v hlavě už mi zase běžel film, co by se s tím krasavcem dalo ve výtahu dělat, kromě konverzace.

"Děvče ty máš fakt dost." 

"Vždyť se na něho nedokážeš ani podívat!" spílal mi můj vnitřní hlas.

Prostě to neumím no a co!!!

Třeba existují nějaké kurzy, jak se zbavit studu, nebo třeba nějaký rychlokurz svádění, kde mi přilepí náplast na horní víčka a podepřou hlavu, abych ji pořád neklopila, když se na mě nějaký muž zahledí.

Zatím co jsem počítala žvýkačky na podlaze výtah konečně dojel do přízemí.

Podržel mi ještě dveře.

"Uf! On je dokonce galantní!"

"No to Tě nemusí zajímat, protože jsi to zase pohnojila!" znělo mi v hlavě.

Proplula jsem kolem něj s hlavou sklopenou, naštvaná sama na sebe.

"Děkuji" špitla jsem a uháněla na zastávku, jako bych spěchala do porodnice na poslední chvíli.

Srdce mi bušilo a do očí se mi hnaly slzy.

Hudba ve sluchátkách mě trochu uklidnila.

Narazila jsem si na nos sluneční brýle, jako nějaká celebrita, kterou všichni sledují.

Konečně jsem se usmála sama sobě.

"Ty jsi fakt nemožná" znělo mi v hlavě.

Celý den jsem prožila se sluchátky na uších a někde vzadu byla vzpomínka na ty jeho oči.....

Cestou z práce jsem byla už dokonale uvolněná a pobrukovala si oblíbené melodie i v autobuse.

Všimla jsem si ho už ve chvíli, kdy nastupoval.

Prostě nepřehlédnutelný.

Měl styl, tetování, v ruce držel knihu a ty jeho oči!

Když procházel kolem mě, opět jsem obligátně sklopila zrak.

Zrovna mi začala hrát moje oblíbená pomalá píseň a najednou jsem ucítila příjemnou vůni pánského nasládlého parfému.

Úplně jsem se do hudby a té krásné vůně zahalila, jako do bezpečné, teplé a měkoučké šály, která hřeje.

Přestala jsem se kontrolovat a naprosto ponořená do svých představ jsem se podívala na plexisklo před sebou.

Naše oči se setkaly. 

Seděl přímo za mnou a já uviděla odraz jeho očí, které skenovaly ty moje.

Dokonce se na mě usmál!!!!

Srdce mi bušilo jako o závod, nemohla jsem popadnout dech a samozřejmě jsem jako vždy sklopila zrak.

Na nejbližší zastávce jsem vystoupila a už se na něj ani nepodívala.

Naštvaná sama na sebe, jsem  kráčela domů v dešti bez deštníku, takže si kolemjdoucí vůbec nemohli všimnout, jak velké slzy se mi kutálí po tvářích.

V hlavě mi zněla pořád ta samá otázka. 

Proč to tak mám?

Když mi ve sluchátkách začala hrát další slaďárna, všechno mi najednou došlo.

Prostě se normálně bojím.

Bojím se toho, že v mých očích ten druhý uvidí moje kýčovitě růžové romantické a naivní představy o lásce, které jsem ani po všech svých karambolech a propadácích nedokázala opustit.

Stydím se ukázat svůj vnitřní svět, protože se bojím, že už budu ve svém věku trapná.

Ale houby!

Prostě se jen obyčejně bojím, že jednoho dne uvidím odraz toho, co mám v těch svých očích já.

Už chápete, proč tak nutně potřebuji nějaký zázračný rychlokurz?

Lidičky pomozte prosím, jinak zůstanu na věky věků naložená v octu.