Retro žije

Nevím, jestli jste si toho všimli, ale retro zase pěkně fičí. Žádný sex, ani politika vážení! Nenechte se zmást. Stačí se rozhlédnout. .

Retro pokoj v nemocnici, retro nabídka v obchoďáku a retro program v nákupním centru.

Rádia plná retro songů, které připomínají staré dobré časy.

Před pár dny jsme s mým klientem, kterému je 79 let, sledovali jeden díl seriálu Chalupáři.

Je starý přesně jako já. 43 let. Tedy už také retro. Na monitoru probíhala scéna vesnického plesu, kde se všichni pošťuchují, radují, popíjí, dokonce tam pod rudou hvězdou proběhly polibky na líce, kterými se častovali dva muži. Scéna neuvěřitelně živá, veselá a hlavně pravdivá. Nenahraná. Uprostřed toho veselí mi dojetím vyhrkly slzy. Kouknu vedle a světe div se, milý dědoušek dojetím plakal a usmíval se blaženým úsměvem dávných krásných vzpomínek z mládí. 

Atmosféra, která probíhala na seriálovém plese byla nepopsatelná.

Jistě jste všichni viděli podobné retro scény nejmíň stokrát.

Dřívější seriály měly v sobě jakousi nebývalou jiskru a smrděly člověčinou.

Ukazovaly lidské povahy do hloubky a řešily se tam kolikrát absolutní banality, které se prostě v životě dějí den co den.

Neměly stovky dílů. Jen pár. Aby se člověk neztratil ve spleti vztahů. 

Mám tyhle návraty do minulosti s mými klienty velmi ráda. Hodně se dozvím o jejich životě a o všem, co se v dobách dávnějších, před mým narozením uctívalo a bylo tradicí, nebo zvykem v různých rodinách.

Po práci jsem spokojeně jela domů autobusem nacpaným až k prasknutí. Sedávám většinou úplně vzadu. Přemýšlela jsem nad tím kouzlem a hereckým uměním všech osobností, které se v těch jedenácti dílech sešly. 

Najednou moji pozornost upoutal muž, který stál opodál s nějakou ženou a na jedné ze zastávek vyklonil hlavu z otevřených dveří a volal na nějakého chlapce,ve věku mého syna, který se dokonce i stejně jmenoval.

"Adámku ahoj, kam jdete s klukama?", povídal natěšeně a s velkým zájmem.

"Jéé, ahoj tati", odpověděl chlapec. " Jdeme se jen tak projít víš", dodal ještě na vysvětlenou.

"Tak ahoj a zavolej o víkendu, jestli budeš chtít ", odvětil táta. A než se dveře zavřely stihl ještě zavolat : "Mám Tě moc rád Ady".

Atobuse se rozjel a muž se otočil zpět k ženě, která stála za ním.

Jeho přivřené oči a mlčící ústa dala jasný signál co prožívá uvnitř.

Ano doba jde dopředu.

Když hodně pracujeme, můžeme vydělat spoustu peněz, vzít si půjčky a úvěry, za které si postavíme vily s bazénem a velkou zahradou, na které trávíme minimum času, abychom na to všechno vydělali a mohli splácet, co jsme si půjčili.

Máme pračky, myčky a jiné vymoženosti, které nám ušetří spoustu času.

Času, který pak věnujeme komu, nebo čemu?

Místo, abychom si povídali, jaký byl den, zíráme všichni do svých chytrých telefonů, píšeme si milostné vzkazy v sms zprávách, i když tušíme, že se rozhodně mají říkat do očí. 

Odcizujeme se jeden druhému, rodiny se rozpadají a my, pokud nám na našem životě ještě aspoň trochu záleží, se nutně dostaneme do chvíle, kdy se ve svých vzpomínkách vracíme znovu na začátek. 

Do svého dětství, kdy jsme v té praštěné retro době, museli umývat po obědě nádobí, lítali venku s děckama, líbali se v průchodu a psali si vzkazy do sešitů.

Vracíme se do doby kuřinců na babiččině dvorku, potulujeme se roztrhaní a špinaví po olšině, kde jsme prožívali ta největší dobrodružství našeho dětství. 

Znovu prožíváme ty trapné podnikové zájezdy a mikulášské besídky, kde bylo tolik srandy a hromady sladkostí, nebo začmouděných špekáčků na ohni pečených.

Určitě vzpomeneme i na ten krásný čas pětek a poznámek, u kterých jsme falšovali podpis rodičů, což dnes v digitálních žákovských knížkách fakt nehrozí.

Nedělní Studio Kamarád a spoustu obyčejných českých seriálů o dětech, které řešily stejné problémy jako my.

A taky rodinu. Tu obyčejnou rodinu, ve které se směje, jezdí na výlety, nadává, hrají se karty, jezdí se sáňkovat, nebo se psem na procházky.Velké rodinné oslavy v podnikové jídelně, kde jsme si vždycky připravili program pro dospělé a hlavně sami pro sebe, protože nás bavilo se sestřenicemi a bratranci být spolu a vymýšlet legraci.

Taky se mi okamžitě vybaví moji drazí rodiče, kteří jsou spolu už "nechutných" a "nemoderních" 43 let a já měla to štěstí vyrůstat v té "staré " době, kdy ještě manželský slib znamenal pro většinu lidí závazek na celý život, ne jen kus papíru, který se při prvních problémech vyhodil do koše.

Evidentně jste všichni pochopili, že já už jsem těžce retro a nakažená seniory, se kterými pracuji, takže jdu upéct dětem bábovku a zahrát si s nimi karty, nebo to přiblblé a nemoderní Člověče nezlob se.

U nás doma retro totiž pořád žije!

B