Příběh o vyšlapaném srdci

Po týdnu venku. Vybavena dobrou náladou a ženským časopisem, ukládala jsem své tělo na židli v čekárně své obvodní lékařky. Nebyla jsem nemocná několik desítek let. Tentokrát mě to pěkně zkrouhlo.

Čekárna se pomalu zaplňovala, lidé si přesedali, poposedávali, naříkali, hekali, pokašlávali a já ponořená do svých myšlenek a čtení časopisu jsem moc nevnímala.

Sestřička, která si přišla vyzvednout list s pořadím pacientů, ještě vyvěsila letáčky na nástěnku přede mnou.

Přišlo mi to vtipné. Zavzpomínala jsem na staré retro filmy, kde se tvořily nástěnky pracovníků socialistické práce.

Nápis POŘADÍ PACIENTŮ URČUJE LÉKAŘ, byl dostatečně viditelný a pochopitelný.

Ne však pro některé lidi v čekárně.

Většina těchto milých lidí, byli senioři. Někteří si úzkostlivě hlídali své věci, všichni do jednoho si dali na nohy poctivě návleky, i když bylo venku sucho a ty návleky byly špinavější než ty boty.

Byli zvyklí nevybočovat, dělat co se má a moc u toho nepřemýšleli. Hlavně, ať je klid a nikdo po ich nechce nic navíc. V době dávno minulé, ve které žili to zřejmě tak bylo snazší.

Když si lékařka začala volat pacienty dle svého systému, který ona uznala za vhodný, bylo vidět ve tvářích některých zklamání, že budou muset delší dobu čekat, i když jsou jen pro léky, nebo začali být netrpěliví a nervózní.

Ani tady svého "práva" na své místo nedočkali. Jaké zklamání. I když přišli skoro o půl hodiny dříve. 

Najednou do plné čekárny vplula paní s berlemi. Byla skoro bezzubá a dost hekala.

Rázem jsme se všichni dozvěděli co jí je a taky to, že od pojišťovny má sice nárok na zuby, ale ani jedny jí neseděly, tak radši nenosí žádné.

Tohle všechno povídala svému známému sedícímu naproti.

Zprvu se pán moc nechtěl zapojovat do hovoru, ale paní byla hlučná, otevřená, neodbytná a srdečná.

Povídala mu o penzionu, kde bydlí, jak je to tam super a taky o svých dětech.

Evidentně si přišla popovídat a vidouce známou tvář, hodlala svou touhu naplnit.

Konečně se do debaty s ní přidal spolusedící pán a povídal:

"Já mám problém s vnukem. Je mu skoro 40 a nechce se ženit. Pořád mu říkám, ať s tím něco udělá, že jinak zůstane ve stáří sám, jak kůl v plotě, ale můžete mu něco vykládat."

"Ti dnešní mladí vůbec neví", smutně dodal.

"Jojo, taková je doba milý pane", přidala se paní s berlemi.

"U dcery v baráku žije žena se 4 dětmi a je sama. Nemá manžela a nikdy nebyla vdaná. Hrozná doba. Ženské na děcka samy a chlapi si užívají, nebo sedí v hospodě. To dříve vůbec nešlo. 

By žila v hanbě", odvětila smutně paní.

Ano je to pravda, pomyslela jsem si. Chvála Bohu za vývoj společnosti. Také bych byla jako rozvedená samo rodička dvou dětí kamenovaná.

Nemá cenu rozebírat, jestli je to dobou, nebo lidmi, či prioritami života. To by byl další příběh.

Když jsem slyšela povídání těchto milých stárnoucích lidí, opravdu mě to zaujalo.

Ve chvíli, kdy ten poslední třetí muž zvedl zrak a odhodlal se říct svůj příběh, už jsem jim věnovala svou plnou pozornost.

"Před pár měsíci mi umřela přítelkyně. Byli jsme spolu dennodenně 13 let. Pořád se z toho nemůžu dostat. Stáří je hrozná věc. Nejhorší je, když člověk zůstane sám ", zašeptal.

Celá čekárna ztichla, muž si utřel zvlhlé oči a sestra zavolala mé jméno.

Když jsem odcházela z poloprázdného prostoru mlčících pacientů, kteří si sdělili, co potřebovali, chodících k lékaři kvůli svým tělesným bolestem, ale jejichž duše zůstávají stále nemocné, přemýšlela jsem kolik těchto příběhů osamělosti a smutku tato čekárna už vyslechla.

Jak moc by lidé víc než léky potřebovali povídání a "obyčejný" lidský kontakt.

Vidím to v práci každý den, jakým darem je pro osamocené, blízkost jiného člověka.

Jaké zázraky se dějí, když si navzájem dáme trochu pozornosti a času. 

Všechno podléhá vývoji. Změna je nutností. Koloběh života také. Sami na svět přicházíme a sami z něj jednou odejdeme.

Před svým odchodem jsem se na chvíli smrkající zastavila před velkým skleněným oknem, které mi dalo odpověď na mou vnitřní otázku:

"Je možné něco udělat, změnit, aby mé stáří vypadalo jinak?"

Ve sněhu přede mnou se bělalo vyšlapané srdce.

Bi