Jsou situace, do kterých se sami dobrovolně vrháme, abychom následně vytvořili nové, které nám pomohou se z té původní šlamastiky dostat. Ne vždy se to však podaří hned.
Už ve chvíli, kdy jsem uviděla totálně rozkopanou ulici plnou dělníků s krompáči, lopatami, nejrůznějšími mašinami a bagry, které vytrhávaly cosi z asfaltu, už v ten moment, kdy jsem uslyšela poprvé ten dunivý, hrčivý a nepříjemný zvuk makajících sbíječek, jsem tušila, že to byl velmi špatný nápad, vyrazit na tohle místo, kde mám prožít 6 dní své dovolené.
Jasně. Kdo to mohl tušit, že to bude až tak zlé a přímo pod okny, každé ráno nejpozději kolem sedmé se bude opakovat, místo relaxačního zpěvu ptáků, na který jsem zvyklá, neutichající rambajz všech přístrojů a hulákající nadávky nejtvrdšího kalibru, které v žádném případě nevyladí můj předimenzovaný psychický stav, avšak dokonale dokreslí celou bídnou scenérii a atmosféru drsného předměstí.
Vzhledem k tomu, že se samovolně probouzím kolem páté hodiny, měla jsem chvilku na četbu a sem tam prolétla hlavou i nějaká plodná myšlenka.
Co však nebylo zaznamenáno do první sbíječky, nenávratně zmizelo s hlukem v mé hlavě a čím více se prodlužoval můj pobyt na onom místě a narůstal můj spánkový deficit, tím více se mě zmocňoval pocit totální vyčerpanosti.
Absolutně nechápu, jak tohle zvládají lidé, kteří v tomto bordelu žijí několik dlouhých měsíců, nebo dokonce let.
Ano, ano, já vím. Jen blázen obětuje svou drahocennou dovolenou na pobyt v rozkopané metropoli.
Ale když já fakt jinak nezvládnu a nestihnu během roku vidět všechny, které mám ráda.
Jak to udělat a nerozkrájet se?
Nimráním ve svých podivných pocitech, jsem se dostala až k výčitkám svědomí, kolika lidem jsem slíbila schůzku a není v mých silách to zvládnout.
Chmury rostly, spánek ubýval, dokonce ani pokus o dřívější odjezd nevyšel. Okolnosti mě držely na jednom místě plném hluku, který se šířil kdekoliv jsem se hnula.
Když jsem se vracela z jednoho krásného výletu od kamarádky, která mě vzala se svým pejskem do klidu na okraj města, lebedila jsem si v tramvaji, jak moc se mi ulevilo.
Bohužel jenom do chvíle, než jsem vystoupila.
Hluk se začal rozpínat kolem mě, lidé proudili, všude kolem stovky obchodů, tisíce věcí, nabídek vypsaných na tabulích, restaurace všech možných druhů, přes masožravé, až po vegan a já se najednou zastavila uprostřed toho humbuku a zmatku, neschopná dalšího kroku vpřed.
Na tvářích se mi samovolně začaly kutálet slzy jako hrachy a v hlavě znělo jediné slovo TICHO.
Narazila jsem si na nos sluneční brýle, nechala slzy téct a spěchala do nejbližší restaurace, kterou jsem znala. Měla pro mě v tu chvíli velmi příhodný název.
SPOLEK je podnik ve starém stylu, jak to mám ráda a představte si, i přestože byla doba oběda, byl tam klid.
Žádná hudba.
Jen lidský hlas. Jak osvěžující.
Seděla jsem úplně v rohu, vychutnávala si aspoň kousek vytoužené samoty a při čekání na jídlo jsem přemýšlela o tom, že se ze mě, velmi hlučné extrovertky stala postupem času extrovertní introvertka s jasným puncem minimalismu a jednoduchosti.
Už jeden volán na košili se mi zdá moc. Další kniha do mé malé knihovny je vždy pečlivě zvažována. Stále mám najednou pocit, že mám doma moc věcí. Třídím, rozdávám, vyhazuji a čistím.
Tak jako své pocity, vztahy, lásky, názory, návyky a situace.
Ve městě je tolik lákadel za co utratit své peníze, které by měly podle některých teorií proudit.
Uvědomila jsem si, jak málo teď kupuji nové věci.
Hodně přemýšlím, jestli danou věc opravdu potřebuji a budu ji používat den co den, nebo aspoň občas.
Není to z nedostatku financí. Naopak. Z nadbytku.....
Co nás nutí se neustále zanášet a zavalovat nepotřebným? Jen kvůli touze mít a vlastnit?
Být moderní, mít styl, prestiž, udržet krok s ostatními, nebo jen obyčejné hamty, hamty, ať mám víc než tamty ?
Z mých úvah mě vytrhl až dokonale jednoduchý pokrm, který jsem snědla s obrovskou chutí a cítila jsem, jak se mi pomalu navrací ztracený klid a pohoda. Všechen ten hluk mě stále nutil najít cestu, která je přímo pro mě. Šitá na míru, i přes protesty okolí. To, že jsem "divná" a "jiná" už dávno vím a jsem s tím smířená. Proto mě vůbec nepřekvapilo, když jsem si uvnitř sebe udělala pořádek a ocitla se hned za pár hodin v krásné místnosti s výlohou a pár stolečky, holými zdmi a jedním záchodkem, který byl prostě PRO VŠECHNY.
Minimalistická kavárna se třemi druhy zákusků, které chutnaly skvěle. Jednoduché a prosté.
Večer pak vinárna, kde skoro nikdo nechodí, pár stolů, klid, pohoda, chládeček a příjemná společnost.
A pak že to nejde.
Všechno jde. Stačí si jen uvědomit, jak to máme, co si přejeme a ti nahoře nám to pěkně poskládají, aby se nám krásně žilo, protože právě proto jsme se tady přece narodili. Naučit se žít a milovat svůj život.
A k tomu mě ještě napadá staré známé pořekadlo:
"S holým zadkem jsme na svět přišli a s holým zadkem taky odejdeme!", tak za čím se vlastně pořád honíme?
